Shrnutí roku 2020 a nejhorší a nejlepší knížky co se mi dostaly pod ruku

 

Rok 2020?

Mno, budeme tady dlouho. Pohodlně se usaďte, uvařte si čaj…

Abychom to shrnuli v číslech. Knížek celkem jsem přečetla 85 (což je pořád o 15 knih míň něž bylo původně v plánu, ale sper to ďas. Je to úžasné číslo a já jsem na sebe pyšná. Na rok 2021 si čtecí výzvu nedávám. Žádná stovka jako cíl, ani třeba padesát knih. Spočítám si to? Pravděpodobně ano. Ale už nechci řešit to počítání kolik knih musím průměrně přečíst za měsíc, abych si v prosinci mohla odškrtnout trojciferné číslo. Je to vyčerpávající. A jsou důležitější věci. Dlouhá závorka, co? Nemůžu si pomoct. Jsem ukecaná). Kolik to bylo stran? To nikdo neví, já to počítat nebudu. Dočetla jsem 10 sérií, ale rozečetla jsem dalších 19 (a u většiny jsem zhodnotila, že mi první díl k životu úplně stačí). Šestkrát jsem si znovu přečetla nějakou knihu. Jednu dokonce hned pár hodin po té co jsme ji dočetla prvně. Tak pětkrát nebo šestkrát jsem si přeskládala knihovnu a nacpala do ní přibližně 60 nových knih. Na bookstragramu jsem překročila hranici 2000 sledujících! A mám hrozné nervy z toho, že je tam těch lidí tolik, i když zároveň mám obří radost protože mno... je to fakt hodně.

Celkově se taky v tuhle dobu věnuju blogování a bookstagramování víc než dva roky, což je docela dlouho.

Tak jo. Čísel asi stačí.

Základním cílem tohohle článku je vám povědět o nejlepších a těch absolutně nejhorších letošních knihách (pro mě pořád letošních. Když tohle píšu tak je 30. 12. 2020, ale vy to pravděpodobně čtete tak někdy v létě roku 2021, protože to už budu schopná to vydat).

 To zajímavější je vždycky moje nadávání. Takže začnu těmi nejhoršími. Ale s veškerou hrdostí můžu říct, že jsem měla šťastnou ruku, takže je ten seznam díky bohu poměrně krátký.

NEJHORŠÍ KNIHY ROKU 2020 (celkem 3 - DÍKY BOHU!)

Víte kdo tenhle seznam spolehlivě, ale velmi spolehlivě vede?

Lea Honor: Třpytící se město
Autor: Lenka Bandurová

Víte, nikdy bych nevěřila, že se vůbec dá napsat něco tak příšerného. Ale Bandurová boří veškeré představy o realitě. A i přes to má tahle slátanina tak skalní fanoušky, že na mě pravděpodobně přijdou s vidlemi, až budou tyhle řádky číst.

Je to děs a hrůza. Autorka vystavěla šíleně dysfunkční svět a celá kniha působí jako by to bylo z hlavy pětiletého dítěte. Zápletka? Dynamika příběhu? Přirozený průběh věcí? O tom autorka nikdy neslyšela. Celá kniha je totiž o tom jak se hlavní hrdinové střídavě mají v lásce a šíleně nenávidí, podle toho jak ten den svítí sluníčko, s nějakým hrozně nepochopitelným fantasy podtextem. Celá zápletka sestává z toho jak má naše protagonistka padesát stran hlavního hrdinu ráda a jak ho vzápětí hrozně nesnáší, vlastně bez nějakého racionálního důvodu. Hrdina je blb a a smýšlení všech postav se zaseklo v knížce pro tříleté děti, ze které by nakonec mělo vyplívat ponaučení "NEBUĎTE JAKO LEA A THOMAS", ale to ponaučení tam nikdo nenapsal a řadí do to YA a mno, mám pokračovat? Mám k tomu šíleně dlouhou recenzi. Naprosto upřímně už mi teď unikají veškeré detaily (je to víc než půl roku co jsem to přetrpěla) ale začínám se vztekat jenom si na to vzpomenu. Jediný klik sem a můžete si tu frustraci užít v době, kdy jsem to čerstvě dočetla.

Na obtíž
Autor: colleen Hoover

A perly pokračují. Hledáte příběh populární autorky, ve kterém se zase jednou snaží jít s dobou a mluvit o psychických potížích, což jí ale šíleně nejde? Jakákoliv kniha od Colleen vám váš sen splní. Ale tahle vede. Víte, téhle autorce jsem vložila svou důvěru po dočtení knihy Život jedna báseň (ta byla fakt super), nakoupila jsem další její tituly a od té doby je se mi nelíbilo nic co napsala.

Asi je to mnou. Nebo jsem možná úplně mimo cílovku, co já vím. Ale každá další její kniha je zklamání. Na obtíž, je ale víc než to. Byla fyzická bolest číst to. Autorka vám slíbí příběh o tom, jak perfektní rodina vlastně není perfektní a pak si vymyslí… co vlastně? Ono to nejde ani popsat. 90% problémů, které jsou tak vážné, že tam všechny ničí, jsou tak banální nebo nereálné že na to hledíte s otevřenou pusou. Hoover se většinu času snaží být světová a věnovat se psychickému zdraví a selflove. A tvrďte mi co chcete, ale neumí to napsat. Její technika jak proplést pochroumanou psychiku a romantickou linku je jak od dvanáctileté holky na wattpadu. Je až fascinující co ze sebe dokázala v téhle knížce vyplodit. A ještě víc mě dostává, že jí to někdo žere a čte to s tím že je to dobré.

Všechno. Špatně.

(Právě jsem s překvapením zjistila, že jsem na to napsala i samostatnou recenzi. Tak kdyby vás to zajímalo, tak tady)

Skleněný trůn
Autor: Sarah J. Maas

Tuhle knížku jsem četla před pár lety. No co vám budu povídat, nadšení velké. Se čtením jsem byla poměrně v začátcích, byla tam romantika a hlavní hrdinka se tvářila hrozně drsně. Víc jsem nepotřebovala. Když jsem letos sáhla po knize znovu s tím že přečtu znova celou sérii byla jsem víc než trochu zklamaná.

Autorka vám celou dobu cpe, jak je Celaena drsný, bezcitný a krvelačný zabiják, ale píše ji jako puberťačku co si nemůže vybrat, jestli je zamilovaná do kapitána fotbalového týmu nebo hezkého šprta z vedlejší lavice. Nějaké pokusy o temnou fantasy atmosféru taky nastanou, ale celé to zabíjí hlavní hrdinka co jak kdyby vypadla z knížky od Jeny Han a fakt že autorka největší část zápletky staví na romantice, místo aby rozvíjela obří potenciál nápadu.

Když se tam pak objeví postava jménem „Nemehie“ a s nevyvratitelným přesvědčením bojuje za to že Celaena (údajně nejobávanější zabiják všech dob) má hrozně čisté srdce a duši, tak už jsem se knížkou skoro mlátila do čela.

K tomu je to celé vlastně hrozně nuda. Knížce chybí tempo, logika, nějak dobře rozvinutý děj a všechny postavy jsou v podstatě odrazem ostatních. Charakter u všech? Nula nula prd.

A teď mě všichni ušlapou. Ale jo, fakt si myslím že je to špatně napsaná knížka.

(Na tohle už samostatná recenze není. Je v plánu shrnout celou sérii až ji dočtu, ale mno... to je daleko)

 

Takže tak. Těch špatných nebylo moc, ale když už nějaká byla špatná tak byla fakt špatná. Jasně, mohla bych vám tady povídat jak mě nebavila Zaslíbená, jak byl Khaar: vzdorujícíc tak špatný že jsem ho ani nedočetla nebo jak je Rozpolcená primitivní kravina. Ale ty první tři jsou výrazně horší a naprosto upřímně – když je knížka špatná tak se hodně rychle stává, že zapomenu o čem vlastně byla. Po tom co jsem je četla třeba půl roku zpátky vám jsem schopná povědět už jenom, že vím že to byl děs a nuda. A to by vás nebavilo.

Takže teď k tomu hezčímu tématu.

NEJLEPŠÍ KNIHY ROKU 2020 (celkem 6)

Je těžší než jsem předpokládala zredukovat tuhle kategorii na poměrně malý počet. 

Vzhůru k obloze, Výhled na hvězdy
Autor: Brandon Sanderson

Tahle série? Je perfektní. A já bych vážně ocenila třetí díl, protože jinak brzy umřu.

Sanderson má skvělý styl psaní. Oba díly plynuly příjemně a já se ani na moment nenudila. Svět? Pořád lepší. Je parádně vystavěný a je skvělé jak se v průběhu knihy rozrůstá a stává se z něj mnohem komplexnější systém, který vás baví objevovat a víte že má pořád co nabídnout.

Dovoluji si soudit, že si hlavní hrdinku musíte oblíbit, stejně jako ostatní postavy a romantickou linku. Když už nic tak jen proto jak skvěle jsou napsané. Brandon jim dokázal dát duši, kterou velká spousta knižních postav postrádá. A vás nechá celou dobu se strachovat o jejich bezpečí, protože jak byste mohli žít bez nich?

Zvraty? Ty by nám taky šly. Nejděsivější zážitek posledních měsíců.

Jestli někdo ví, co dělá tak rozhodně Sanderson. Tahle knížka si ukradla moje srdce a odmítá ho vrátit. Užívala jsem si každou vteřinu a když na to teď vzpomínám tak bych nejradši začala tu knížku číst zase od začátku.

Nenechejte si to ujít. Už kvůli vašemu vlastnímu potěšení.

Mistborn: Finální říše
Autor: Brandon Sanderson

Doslova na poslední chvíli jsem se letos stihla zamilovat i do mnohem starší série od Sandersona. Tady jsem prozatím stihla jen první díl, ale už ten mi naprosto stačil aby mě přesvědčil že jsem jeho knihy odkládala moc dlouho.

Byla to paráda. Což nepochybně tušíte, když je to v kategorii nejlepších letošních knih.

Svět je perfektní, postavy budete milovat, protože jsou napsané vážně MOC dobře, zápletka vás vtáhne a celou dobu nebude chtít pustit a zvraty posledních stran vás rozbijou tak moc že ani dny po dočtení nebudete chápat JAK JE TO SAKRA MOŽNÉ?

Chybí mi. A vím, že je to smyšlená postava, ale stejně to bolí! A vím že už jsem řekla víc než bych měla pokud jde o spoilery, ale potřebovala jsme to říct (sakra, zase brečím. Dejte mi monet)

(Fajn, jsem zpět)

Takže.                                               

Ze začátku se to možná bude zdát trochu utahané a je vidět že v době kdy vznikla tahle kniha autor ještě neměl perfektně zmáknuté romantické linky. Ale koho to zajímá? Stejně bych žádné knize nedala radši 10/10*. 

Ta knížka mě bavila a má jednu věc, které si cením nejvíc ze všeho. Dokáže čtenáře vtáhnout a donutit ho prožívat každý okamžik s postavami, kolikrát ještě třikrát intenzivněji.

A to Brandon umí.

Zničilo mě když jsem to dočetla? Ano. Dala bych si to znovu? Bez přemýšlení.

Vy byste tomu mohli dát alespoň jednu šanci.

Každé srdce je bránou
Autor: Seanan McGuire

Pokud bych měla vypíchnout jednu úplně nejlepší knížku letošního roku, tak to bude tahle.

Po technické stránce možná nevyhrává. Zápletka není nijak extrémně spletitá a postavám chybí cosi co by jim dodalo víc živosti.

A i tak.

Jsem velký fanda Alenky v říši divů. Která úplně původně podnítila moji vášeň pro nespoutanou šílenost a světy, které nedávají ani v nejmenším smysl a tak je to správně.

Tahle knížka splňuje přesně tyhle nároky. Ten svět je… úžasný. Má základ v mojí nejoblíbenější pohádce a příběhu, který mě bude dost pravděpodobně doprovázet celý život, ale zároveň ho rozvíjí fascinujícími směry a dává mu nové vyznění. K tomu přihoďte trochu trhlé postavy s jiným stylem smýšlení a voilà – máte mě. Budu to milovat jako tohle.

Vážně jsem si to zamilovala. Ten příběh mi hrozně rychle přirostl k srdci. Mohla bych to číst pořád a pořád dokola.

Mimochodem – je to jedna z těch knih, která je po každém přečtení lepší než před tím (tím nikoho nenavádím aby si to přečetl tak třikrát až čtyřikrát jako já, jenom poukazuju na ten fakt).

Je to šílené, geniální, trochu divné, ale skvělé a krásné, když to dokážete vidět.

(Dlouhá recenze je tady)

Hříšní světci
Autor: Emily A. Duncan

Tohle pro mě bylo snad největší překvapení roku. Knížka se vám obálkou představí jako gotická fantasy s velkým základem v božstvech a nebudu lhát – byla jsem skeptická (už kvůli obálce. No co! Nesuď knihu podle obalu v praxi nikdy neplatí!).

Ale, ach bože! Jak moc jsem si to užila.

Příběh se rozjede rychle. V podstatě hned na začátku se začne děj hýbat a až do konce se nezastaví. Moc tomu prospívá, že je knížka vyprávěná ze dvou pohledů a autorka tak napříč kapitolami rozjíždí dva velmi odlišné příběhy, které nakonec propojí. Takže si dovoluji tvrdit, že si každý najde svoje, pokud jde o zápletku. 

A pokud jste milovníci romantických linek hate-to-lovers a bad boy (podotýkám, že těch, které jsou dobře napsané) tak si definitivně přijdete na své. Božeeee, ten hlavní hrdina? Miluju ho. A tu romantiku taky.

Hodně to stojí na té zamilované části příběhu, ale nemyslím si, že by autorka nějak ošidila svět nebo děj jako takový. Nejvíc se věnuje vztahu hlavních postav? Ano. Ale zároveň rozjede děsivou a strašidelnou fantasy zápletku co vás zvedne ze židle.

Hrozně rychle to utíká a celou dobu jsem nemohla přestat číst. Pamatuju si, že mě to na začátku ničím moc neoslovilo a pak jsem najednou dočítala a byla jsem kompletně unešená.

Za mě obří doporučení.

(Ofiko recenzi najdete tady)

Daisy Jones and The six
Autor: Taylor Jenkins Reid

Doporučení na tuhle knížku jsem psala už tolikrát!

Při každém nově sepsaném názoru přijdu na novou definici, nebo myšlenku, kterou jsem v předchozím textu opomenula. Ale stejně mě to začíná už trochu nudit.

Nejradši bych vám řekla jen: přečtěte si to. Nebudete litovat.

Ale na blogerku by to asi bylo trošku málo, takže…

Daisy Jones and The Six, je kniha která mě jedním jediným máchnutím zvládla dokonale zničit. Nikam neuhání, nenabídne atraktivní rytířské souboje o sladkou princeznu a rozhodně v ní chybí naivita romantických příběhů.

Je to nádhera.

Taylor Jenkins Reidová posalala do světa veskrz realistický příběh. O vnitřích soubojích, o našich vlastních válkách, o našich vlastních problémech. Hlavní hrdinové jsou sice hvězdy rockové kapely v sedmdesátkách. Jak víc by se mohli lišit od dnešních lidí! Ale když se nad tím zamyslíte, tak nejsou jiní než vy nebo já.

Což zní mnohem vzletněji a sentimentálně, než jak bych se normálně vyjadřovala.

Ta knížka je zkrátka hodně o lidech. Taylor napsala pár skvělých charakterů, v některých jsem se viděla a myslím, že nebudu jediná.

Hlavní hrdinka je skvělá, způsob vyprávění je naprostá dokonalost a styl psaní je taky nádhera.

Tohle potřebujeteeee.

(Ofiko recenze tady )

 

Tak já bych to asi ukončila. Bojuju s touhou vám tady vytáhnout z rukávu ještě pár knížek co fakt nesmíte minou a hodinku, dvě o nich podívat, ale to už by se do konce tohohle článku nedočetl vůbec nikdo.

Takže se nechejte inspirovat těmi tipy nahoře.

A možná zkuste Šest vran, Akta Illuminae, Renegáty, METU! (sakra na tu jsme zapomněla. Ta byla s přehledem v TOP pětce. Ale už se mi k ní nechce dopisovat názor. Prostě si ji přečtěte, ok? Je důležité aby se dostala mezi co nejvíc lidí) nebo něco jiného co bych vám doporučila.

Do nového roku přeju jenom dobré knížky.

xxx vaše Kačka xxx