Na obtíž - Colleen Hoover

Merit Vossová sbírá trofeje, které nevyhrála. Když se jednoho dne vydá na garážový výprodej koupit si nový pohár do své sbírky potká tam Sagana. Ze začátku jí to připadá jako láska na první pohled dokud nezjistí, že to nebude tak jednoduché. Sagan je totiž tak trochu zadaný… s jejím dvojčetem Honor. A spletl si je. Merit se každý den kdy ho vidí, uzavírá víc do sebe a zároveň řeší své vlastní rodinné dramata. S její rodinou je to totiž fakt moc zamotané a špatně.

Recenze může obsahovat spoilery!

Už na začátek vám řeknu jednu věc, kterou potřebujete vědět: Je to sakra moc špatná kniha. A teď ten blog klidně vypněte a dál tomu nevěnujte pozornost, protože to úplně stačí. Ale pokud má někdo dlouhou chvíli vysvětlím proč je to tak špatná kniha.

V první řadě – začátek. Jakože to na čem celá ta kniha stojí je pitomost ale první kapitola je snad nejhorší. Naše hlavní hrdinka uvidí kluka, o pár minut později ho potká znovu, prohodí s ním tři věty a pak ho strašně vášnivě líbá a přijde jí to v pohodě. Dobře, v klubu, opilá nebo něco. Ale za bílého dne, naprosto střízlivá a na náměstí plném lidí? To je na mě dost přeháňka. A tedy už takhle ze začátku nám může být jasné, jak je na tom Merit psychicky. Ten kluk co jí líbá si myslí, že jí zná, takže jemu to za zlé úplně nemám, má to nějakou logiku. Jí rozhodně jo, tam to smysl postrádá. Jakože, nepokazilo by nám to knihu, pokud by dál mělo všechno nějaké racionální vysvětlení a naše postavy jednaly, alespoň trochu podle logiky. Ale to bysme od té knihy chtěli moc. Takže proč nenastěhovat Sagana do baráku divných Vossových bez vysvětlení jenom tak aby to bylo zajímavější? Proč tam nehodit drama nad kterým vám zůstane rozum stát, že někomu TOHLE přijde jako věc ze které by měla vycházet zápletka? Proč tam neudělat naprosto retardovanou romantickou linku postavenou na tom aby se z hlavní hrdinky udělal co největší pitomec? (k romantické lince se vrátíme za chvíli). A abych nezapomněla proč tam nenacpat dva gaye, aby to bylo cool a šlo to s dobou? Celé to nesmyslné drama té rodiny je postavené na hlavu, založené na pitomých lžích a neupřímnosti. V 50% případů se pak jedná o takové malichernosti, že z toho vážně nemůžu. To jak se ve finále rozhodla autorka vyřešit všechny ty „tajemství“ je ale perla. Já nevím, jestli vám to chci úplně spoilerovat, ale prostě se mi chtělo brečet, když jsem to četla. Příšernějším směrem to autorka poslat nemohla. Někde velmi hluboko pod tou hromadou stra*ek (pardón, ale nenapadá mě žádný ekvivalent, který by dostatečně popisoval mé pocity) to nemá špatnou myšlenku. Ať už sebevražda nebo deprese jsou závažné témata, které se dají do knih zapracovat naprosto bravurně (viz. Kdybychom se neviděli) a tady ta původní myšlenka (ale opravdu jen hrubý náčrt té myšlenky) celého příběhu taky není úplně na odpis. Vidím v té knize tvůrčí krizi autorky, kdy už vážně nevěděla co vymýšlet a psát tak tam hodila první pitomost, co jí napadla. Protože jinak fakt nevím, kde to vzala.

Co se týče romantiky v knize – bože zabijte mě. V první řadě je potřeba si položit otázku jestli se to vůbec dá romantikou nazývat. V druhé řadě je potřeba říct, že pokud ano tak zaujímá nejvyšší příčku mého seznamu „nejhorších romantických linek v knihách“. Nejdřív je to postavené na tom že je Merit přesvědčená že on chodí s její sestrou a pak jí on pro jistotu řekne, že s ní nebude „dokud se nezačne mít ráda“. Takže tam je romantika asi na dvaceti posledních stránkách a je teda pořádně odbytá. Tím pádem to na co autorka své čtenáře láká je odsunuto na vedlejší kolej, jenom aby se neřeklo.

Vždycky jsem Colleen ráda četla, protože dokázala do knih zakomponovat nejen romantiku, ale i nějaké to drama, které mě donutilo napjatě sedět na zadku a u nejedné její knihy jsem i brečela. Ale tady to bylo těžké zklamání.

Abych jen nekritizovala, bylo tam pár světlých momentů, kdy jsem zpozorněla a bavilo mě to. Jen pár stránek a jen pár scén, která ve výsledku stejně byly utnuté nějakou perlou, která mě vytočila, ale pořád na mě z některých míst dýchalo to, že to asi fakt napsala Colleen Hoover. Taky se to četlo děsně rychle, takže jsem nad tím nemusela kroutit hlavou dlouho a co shledávám na knize nejlepší je věnování. To je fakt nádhera.

Čekala jsem víc, bohužel se tohle zrovna moc nepovedlo.

3/10*