Daisy Jones & The Six - Taylor Jenkisn Reid

„Dal jsem mu ruku kolem ramen a řekl, co jsem si myslel, že potřebuje slyšet. Povídám mu: „Bude z tebe skvělý táta.“ Myslím, že jsem mu to měl říct dřív. Nevím, proč jsem to neudělal“

Datum 12. července 1979 s sebou přineslo rozpad jedné z nejslavnějších rockových kapel 70. let. Co vedlo všech sedm členů skupiny k tomu, aby se nečekaně a navždy rozešli? Teprve po několika desetiletích podává každý ze zúčastněných muzikantů své vlastní vysvětlení. 

Zpěvačka a písničkářka Daisy Jones se po společném turné chystá spolupracovat s kapelou The Six a jejím frontmanem Billym Dunnem na novém albu. Setkání dvou silných a mimořádně talentovaných osobností nemůže zůstat bez následků pro celou skupinu. Na jedné straně stojí osobní sympatie a antipatie, na straně druhé závislosti a tvůrčí vypětí. Všichni si užívají uvolněnou atmosféru kalifornských hudebních klubů a nahrávacích studií i život na turné, avšak hudební producenti mají své vlastní zájmy. Příběh inspirovaný světoznámou kapelou Fleetwood Mac zobrazuje vrcholnou éru rockové hudby v sestřihu fiktivních rozhovorů.

„Žena to vždycky přežije.“

Po dočtení téhle knihy mi v hlavě rezonovalo hrozně moc myšlenek. Nejhlasitější z nich, ale byla: Můžu si to prosím přečíst znovu?

Je to hrozně silný příběh. Nevypráví příběh o hrdinech a padouších. Vypráví příběh o vzestupech a pádech obyčejných lidí. O jejich snech, o jejich rozhodnutích a o jejich problémech. Během příběhu se vyvíjeli. Chybovali. Napravovali to. Zamilovávali se a nenáviděli. Snažili se nějak prostě být. A to se mi na tom líbilo nejvíc.

Říkala jsem si že musí být chyba, že se jedná jenom o fikci. Všichni působili tak reálně. Jako by mohli vyskočit z té knížky a zazpívat mi všechny ty parádní texty (všechny byly na konci knížky. Zamilovala jsem se i do nich). Milovala jsem všechny postavy. Jejich charaktery a emoce které popisovali, byly tak syrové a reálné jako jsem snad nikdy nečetla. Během příběhu jsme jim nahlídli až na dno jejich duše a já to milovala.

Chtěla jsem být jako Daisy. Sebevědomá a perfektní. To kdo byla, bylo nádherné. Ale v kom jsem se hrozně viděla byl Billy. Nevím kolik to toho o mě vypovídá. Ale rozuměla jsem mu nejvíc.

„Nosila jsem, co se mi zamanulo a kdy se mi zamanulo. Dělala jsem, co jsem chtěla a s kým jsem chtěla.  A když se to někomu nelíbilo, poslala jsem ho do prdele.“ - Daisy Jones (Její přístup k životu miluju)

Hrozně mě bavilo to prostředí. Ta atmosféra… Sex, drogy, alkohol, ještě víc drog a rockandroll – to byla paráda. Sedmdesátá léta? Ach bože, po dočtení téhle knihy bych tam chtěla žít.

Už to bude víc než týden co jsem to dočetla. A pořád jsem z toho úplně na sr*čky. Jak můžu číst jiné knihy, jak můžu dál žít, po tom co jsem dočetla tohle? Je to neuvěřitelné. Rozložilo mě to na kousíčky. A já je pořád nemůžu dát dohromady. Neustále nad tím přemýšlím, neustále mi to rezonuje v hlavě. Některé ty scény byly tak hrozně silné, že jsem si je zapamatovala slovo od slova a teď je pořád slyším.

Dostalo mě to. Úplně hrozně mě to dostalo.

Forma vyprávění je mírně atypická. Přidává příběhu na autentičnosti, ale zároveň věřím že si tím pár čtenářů znepřátelí. Musím uznat že jsem měla trochu strach, že se nebudu orientovat v postavách. Ale celkem rychle jsem se chytla. Už třeba jen protože se každá postava vyjadřovala mírně odlišně, viděla situaci jinak a říkala věci pro ni typické. Za chvíli jsem ani nemusela číst jména abych věděla kdo to je.

Hrozně se mi líbí to „Všichni tam byli. Každý si to pamatuje jinak“. Je to napsané na obalu a v praxi je to skvělá věc. Lidé údajně vyprávějící svůj příběh o něm mluví až o pár desetiletí později. A čas tvoří v paměti díry, které postupně zaplníme tím jak si přejeme abychom se tenkrát zachovali. Takže je hodně věcí odprezentováno z různých úhlů pohledu jinak. Jsou to detaily. Ale hrozně moc se mi to líbilo.

„Když někdo vyžaduje ideální podmínky, aby mohl tvořit, žádný umělec to není. Je to debil“

Konec mě rozplakal. Během knížky jsem se smála, naříkala jsem, vztekala jsem se spolu s postavami. Cítila jsem u toho čtení tolik emocí, že jsme myslela že bouchnu. Nevím jestli jsem na konci brečela kvůli tomu konci jako takovému nebo prostě z principu, že to končí. 

Obecně jsem s koncem děsně spokojená. To jak ve finále skončily všechny postavy… Věřím že tak to bylo správně. Že to celému příběhu dodalo to zasloužené finále, hrdinům klid a mě pocit uspokojení.

Byla to šílená a nádherná jízda. Na začátku se to do mě zakouslo a až do konce mě to nepustilo. Každou další stránkou kdy jsem pronikala hloub do příběhu a k postavám jsem se zamilovávala pořád víc, až jsem to nakonec úplně zbožňovala.

Té knížce jsem dala svůj čas, spánek a srdce. Ale zaslouží si mnohem víc. Přečtěte si to. Věřte mi – nebudete litovat

Takže zatímco budete objednávat – já jdu číst znova. Díky za přečtení. A doufám že na mě v tomhle dáte. Protože i když si nejsem jistá že jsem do tohohle textu dokázala předat všechno to co by mělo být řečeno, tak si myslím že to stačí na to abych vás přesvědčila.