Lea Honor: Třpytící se město - Lenka Bandurová

Lea žije ve Sluneční vesnici a její život je skvělý. Až do chvíle kdy princ Thomas z Honorovy země přijede splnit starý slib, který složili jejich otcové. Mají se vzít – aniž by o to měl třeba jen jeden z nich dvou zájem.

Lea musí i přes protesty s Thomasem odjet. Jenže zatímco se blíží svatba, vyplouvají na povrch tajemství o tom, koho Thomas skutečně miluje. Už od začátku je jasné, že ti dva se v lásce rozhodně nemají a jejich manželství šťastné nebude.

Nakonec se vydávají na cestu za Thomasovou pravou láskou (chtěla jsem dodat nějaké a, ale to je všechno. Ta poslední věta vlastně vystihuje celou knihu, mimo první tři kapitoly).

Tak to vezmeme od začátku. Tohle bude na dýl.

Na začátku se Lee samozřejmě nelíbí, že si musí vzít nabubřelé princátko a tak se rozhodne pro útěk. Dovoluji si poukázat na fakt, že se tady rozhoduje o její budoucnosti. A jí v útěku zabrání zamčené dveře? Jako vážně? Prohodím cihlu oknem, vylezu komínem. Já nevím! Ale snažím se trochu sakra! Ale ne, Lea si jde poplakat a pak doufá, že se princ otočí a odejde. Protože to řeší všechny problémy! Tady už jako první vidíme jak málo nápaditá je autorka. Pokud by Leu útěk vůbec nenapadl, neřeknu ani popel, zavřu si pusu na zámek a mlčím. Ale když už se rozhodne utéct, tak mi přijde dost ubohé, jak to autorka vyřešila, aby s Thomasem musela odjet. Zamčené dveře (teď jsem si povzdechla a zavrtěla jsem hlavou). Nechápu smysl celé té scény.

Takzvané “romantické škádlení“ které mezi postavami následně probíhalo mi úplně neuvěřitelně pilo krev. Thomas je vůl. Ve zkratce. Nevím co je romantického na chlápkovi, který si myslí, že ženy by se měly podřídit mužům, svět by mu měl padnout k nohám, Leu trestá tím, že mu musí vařit jeho “oblíbené lívanečky“ protože se odvážila říct něco, co se mu nelíbilo a všechno to zastřešuje tvrzením, že je čestný tak, jak se na správného Honorského válečníka a prince patří. A k tomu je o deset let starší než Lea. Dvacet sedm, téměř třicetiletý chlap, který si vezme sedmnáctileté děcko a diví se, že se jí nelíbí mu zasvětit celý svůj život. Jako haló, skoro třicet! Co je na tom romantického? Vždyť to hraničí s pedofílií!

 K tomu se Lea opravdu chová jako děcko. Malé, rozmazlené a tak pětileté, tipuji. Takže rozumím, že s ní ztrácel nervy, já bych jí už dávno vztekle shodila do příkopu a rychle ujela. Ale všechno ve mně vřelo, když jí dával nějaký hrozně chytrý a zasloužený, povýšenecký trest jakože bude vařit lívance. Protože nakopala zadek ženské, která se k ní chovala jak ke kusu bahna, protože Lea si bere chlapa, kterého ta ženská miluje. K tomu jak po sobě s tou ženskou neustále praly nějaké jídlo a vytvářely naprosto nesmyslné hádky se radši vyjadřovat ani nebudu…

Co tím chci říct? Na jejich vztahu není nic romantického. Výše zmíněné “škádlení“ bylo pěkně hnusné a obě postavy se chovaly na to, aby je někdo proplesknul. Celou dobu jsme jen čekala až si Lea vybere z těch dalších postav někoho komu propadne. Jejímu vztahu s Thomasem, jsem nedávala žádnou šanci, ale autorka asi viděla jiný výsledek jejich neustálého opakování „nenávidím tě“ a „opovrhuji tebou“. Romantika, je tady tedy evidentně úplně špatně, ale ani od zbytku knihy není moc co očekávat. Protože i přes to, že anotace na zadní straně knihy slibuje „temnotu, z níž se každou chvíli vynořují Stíny, které se je snaží polapit do smrtelných osidel…” se nedočkáme ničeho většího než tří stránek, které by se daly považovat za důvod, proč se tahle věta v anotaci nachází. Beze srandy – v té knížce se vůbec nic neděje, kromě neustále se opakujících scén, kdy se Lea cítí ukřivděná, že si musí vzít Thomase, Thomas je evidentně zpomalený, protože ji nechápe a ona je o to víc ukřivděnější že ji nechápe. A pak se hádají a hádají a hádají, až je z toho 300 stránek dlouhé utrpení.

Akce je něco co v knížkách nutně nevyhledávám. Ale tady bylo nakopnutí příběhu nějakou pořádnou zápletkou dost zapotřebí. Ano, něco jako temnota tam bylo, ale pár stránek z pohledu divného chlápka, jehož význam jsem nechápala, vyústící v únos a pak tři stránky dlouhou bitku o svobodu nepovažuju za nic víc, než za pokus o to udělat z toho něco víc než hezkou podložku pod čaj. A ten pokus byl dost neúspěšný.

Ještě se chci vrátit k jedné scéně a to do chvíle, kdy jedna královna usekne Lee cop a ona se z toho hroutí. Jenom si chci tak odložit svoje pocity ze čtení a to, že nechápu, co to mělo znamenat. Královna to udělala jen, protože jí Lea přišla hezčí než ona a asi si myslela, že s kratšími vlasy jí to bud míň slušet. Asi takový pokus o to udělat z té scény upravenou verzi Sněhurky nebo nevím. Ale ťukám si na čelo ještě teď.

Finále potom naprosto bez jiskry. Asi jsme měla v tom epilogu vidět ten „wow“ moment, který knížce chyběl. Ale neviděla jsem ho tam.

Celé je to hrozně „meh“ a to jsme se ještě nedostala k tomu, co mi čtení znepříjemňovalo víc, než naprosto o ničem zápletka.

Takže se dostáváme k poslednímu bodu dnešní debaty:

Styl psaní. Jazyk, který autorka používala se snažil o to vypadat květnatě a uvědoměle. Nějak poeticky možná. Ale měl k tomu velmi daleko. Četla jsem negativní recenzi, kde jsem narazila na přesnou definici stylu psaní a to, že „autorka jména a zájmena do textu rozhazuje jak zrní slepicím, takže stvořila nejkostrbatější věc pod sluncem“. Naprosto s autorem věty souhlasím. Na začátku se to četlo celkem svižně, především protože jsem byla poháněná touhou zjistit o čem to je, ale když jsem si uvědomila, že to co se tam děje je všechno, co od knihy mám očekávat, přestalo mě to bavit. Celé to bylo strašně nepřirozené, hodně frází autorka točila pořád dokola a tak uměle vytvořené scény mě vyloženě bodaly do očí a nemohla jsem si zvyknout na nic, co do vypravěčského způsobu autorky. 

 A tím to asi ukončím. Ta knížka mě vytáčela od začátku do konce. Nenajdu jediné pozitivum a míra mého zklamání je alarmující.

1/10*

Promiň Leo, já jsem chtěla dát vysoké hodnocení. Jenže to by se mi musela do ruky dostat dobrá knížka.

-        -  Knížku jsem dostala jako recenzní výtisk. Děkuji za něj, ale asi bych si tuhle zkušenost radši odpustila.