Shrnutí za leden

 

Tenhle formát jsem vymyslela, abych vždycky dodala názory na všechny knihy, které přečtu, protože dlouhé a samostatné recenze na všechno, co přelouskám pro mě nejsou reálné řešení.

Takže budeme prostě ignorovat ten fakt, že je duben a vy si vyslechnete, co říkám na knížky, které jsem přečetla z kraje tohohle roku.

A že vám toho povím.

Nyxia – Scott Reintgen

Nyxia mi ležela doma neskutečně dlouho. Dneska trochu lituju, že jsem po ní nesáhla dřív. Dle mého je to víceméně průměrná YA, ale mnohem víc bych si její čtení užila, kdybych ji vytáhla ty dva roky zpátky, kdy jsem si ji pořídila.

Každopádně. Co na ní říkám teď? Primárně by mě to asi utáhlo na tempo. Knížka je přecpaná akcí a hodně stojí na tom, že někdo do někoho neustále boxuje. Nestěžuju si, mě to bavilo (ok, to možná vypovídá víc o mě než o té knížce).

Postavy jsou slabota. Hlavní hrdina je děsný cíťa úplně na všechno a to mi zkrátka a dobře do konceptu celé knížky nesedělo. Autor každou akci i reakci staví na tom, jak jsou všechny strany hrozně černobílé a hlavní postavy jsou hrozně empatické, i když to jakože nepřiznají, protože temná minulost, ale ve skrytu duše by nezamáčkli ani mouchu, protože jsou teda děsně humánní, i když samozřejmě všichni v hloubi duše rozbití (ehmehm klišé). K tomu jsem neměla pocit, že by autor byl nějaký expert na psaní pocitů a budování uvěřitelných vztahů mezi hrdiny… Tak si to sečtěte, žejo.

Hrozně moc se mi líbí ten nápad. A pořád věřím, že ten druhý díl bude díky jinému prostředí a už pravděpodobně většímu zaměření na svět mnohem lepší. Neřekla bych o Nyxii, že je to špatná knížka. Ale je to na mě hrozně moc přestereotypované YA. Je v tom vidět vzorec, všechno je to předvídatelné a tváří se to jakože to má co nového nabídnout, ale v praxi zjistíte, že je to jako všechny young adultovky předtím.

Ale jo. Do druhého dílu jít chci. Je to víceméně takové odpočinkové, nenáročné čtení. Jednohubka na náročný večer.

Devátý spolek – Leigh Bardugo

(Na tohle náhodou dlouhá recenze vznikla, takže můžete mrknou sem: https://knihyodkackyblogoknihach.blogspot.com/2021/01/devaty-spolek-leigh-bardugo.html)

 

Devátý spolek mi učaroval. Už moje zkušenost s Šesti vranami (YA série od autorky) byla velmi příjemná, ale Spolek? Ten mě fakt dostal.

Nejvíc si na tom cením atmosféry a stylu psaní. Bardugo naprosto perfektně buduje děsivou a tajemnou atmosféru, ze které vás mrazí v zátylku. Píše elegantně a složitě. Jejím primárním cílem není, aby příběh odsýpal, takže je často popisnější a celé to ubíhá pomaleji, ale k „utahanému“ a „nudě“ to má velmi daleko.

Je to ponuré, je to děsivé, je to krásné a je to odporné.  Vyvolá to ve vás hrozně moc pocitů a na konci jsem skoro zapomněla, jak se jmenuju.

Celé to má takový napůl hororový, napůl thriller vibe, ale vůbec se toho nebojte, pokud ani jedno není váš žánr. Pořád to tam táhne to fantasy.

Je to nádherná knížka. Velké doporučení.

Měsíční kroniky – Marissa Meyer

Po Devátém spolku na mě přišla trochu čtecí krize. A co líp zabírá na čtecí krizi, než rereading něčeho co víte, že je fakt dobré? Nic. Já vím. Tak jsem začala první díl Měsíčních kronik – Cinder.

 A během týdne jsem přelouskala i všechny tři zbylé díly.

Měsíční kroniky, jsem četla úplně z kraje mého celého čtení. A teď jsem si po x letech ten příběh konečně připomněla a zjistila jsem, že to zbožňuju pořád stejně. Možná dokonce víc.

 Všechny knihy se čtou rychle, nabídnou vám postavy, které si zamilujete a svět, o který se budete bát. Není to žádná komplikovaná fantasy sága, ale Meyerová je dobrá spisovatelka. Zvládá zvraty, zvládá vás vtáhnout do toho čtení tak moc, až se vám budou kroutit vnitřnosti, když se postavám nebude dařit a přísahám, že jsem nikdy žádné postavy tak neshipovala jako tady.  

Každý díl ze série je z části retelingem na nějakou známou pohádku, což tomu u mě přidává spoustu plusových bodů navíc. Hezky to ten příběh doplňuje. Spojení sci-fi a retelingu klasických pohádek? Za mě bomba myšlenka a zpracování tomu nic neubralo.

Nebudu malovat čerta na zeď – k perfektnímu to má daleko. Často je to trochu klišé, často je to trochu laciné. Ale jsem přesvědčená o tom, že tohle je série, která málokomu nesedne. Mě to celé přirostlo k srdíčku úplně hrozně moc. Člověk často ani nedýchal, když se dělo něco co nemělo (a to i přes fakt, že jsem věděla, jak to dopadne).

Mám doma i doplňkové knihy - povídky Hvězdy nad hlavou a nultý díl Nejkrásnější. K Nejkrásnější jsem se už nedostala, ale Hvězdy jsem přečíst chtěla. V půlce první povídky jsem to vzdala. Je to utahané, je to nuda, je to úplně o ničem. Typický příklad „tak já k tomu ještě něco napíšu, když to lidi pořád baví číst“. Takže, no… povídkám se doporučuju spíše vyhnout.

Ale jinak? Čtěte Měsíční kroniky. Pokud jste to ještě neudělali. Je to starší série, ale je skvělá.

Ostíny života & Hodnota krve - Lusy Adams

Jako poslední jsem v lednu přelouskala první dva díly české série jménem Odstíny života. Oba příběhy vyšly jenom jako e-knihy, takže bych se k nim asi těžko dostala z vlastní iniciativy. Ale oslovila mě autorka s nabídkou spolupráce. A špatně to neznělo, tak jsem do toho šla.

(I na tohle vznikla recenze – na oba díly dokupy, ale i tak. Odkaz: https://knihyodkackyblogoknihach.blogspot.com/2021/02/odstiny-zivota-hodnota-krve-lusy-adams.html )

Moc očekávání jsem neměla. Ale na konci čtení jsem byla mooooc spokojená.

Je to takové lehčí fantasy, primárně to táhne romantická linka. Nějaká magická akce se rozjíždí víc až v té dvojce a ani o světě ani o zápletce se toho stejně moc nedozvíte. Teď bude tuším vycházet nějaká „navazující“ série a až potom bude celá ta magická myšlenka nějak rozvedená v jiné knize. Naprosto upřímně mě tohle trochu mate, ale důležité je prostě vědět, že budou další díly a Hodnota krve rozhodně není finále.

Jednička je takový rozjezd. Otvírák do toho světa i k postavám, začne se tam tvořit milostný trojúhelník, který z toho jde cítit docela brzo, ale až do dvojky se autorka tváří jakože tam žádný není. Mě ta romantická linka bavila. Někdy je to laciné klišé, ale s tím musíte trochu počítat vždycky.

Čte se to rychle a příjemně. Autorka má lehké pero a to čtení není žádný velký záhul na mozkové buňky, takže to odsýpá, i když se toho tolik nestane. Je to trochu naivní a prostor ke zlepšení je vždycky, i když tady je ho o trochu víc. Ale mě to čtení bavilo. Je to oddychovější, ale fajn. Už v rámci podpory českých autorů bych vám ráda doporučila to omrknout.

 

Celkově to teda za leden bylo osm knih (pořád trochu nechápu, kdy jsem to stihla). A všechny se mi víceméně líbily.

Nejlepší knížku měsíce vyhrává Devátý spolek, i když Winter (poslední díl Měsíčních kronik) mu silně konkuruje. S nehorším hodnocením asi odchází Nyxia, což mě trochu mrzí. Čekala jsem od ní víc.