TAG: Já, knižní recenzent - Něco málo o mém psaní

Bylo to 15. prosince když Knihomolka Alyss vydala skvělý článek o svém psaní a mě označila abych si to zkusila napsat taky. Sice klasicky nestíhám, takže o téměř tři měsíce později konečně píšu taky, ale lepší pozdě než nikdy.

 V průběhu odpovím na deset otázek o mém psaní. Doufám, že vám to nějak přiblíží můj život blogera a taky si odskočíme k mým úplným začátkům za které se dneska hodně stydím. Takže se snad i pobavíte. 

1. Kolik recenzí měsíčně vydáš?

Ta nejednoduší odpověď je, že moc málo. Když jsem s blogem začínala, byla jsem o rok mladší, měla jsem víc času a byla jsem do toho fakt hodně nadšená. To jsem tenkrát vydávala víc než deset recenzí za měsíc.  Nejvíc to bylo 14, což je pro mě dneska nepředstavitelné číslo. Pořád jsem do toho sice nadšená, ale času je méně, já bývám po příchodu domů vyčerpaná a většinou vyhraje seriál nebo kniha. Píšu už proto jen když přijdu dřív ze školy nebo mám volný víkend. Ve výsledku se většinou  pohybuji na číslech kolem čtyř recenzí za měsíc. Samozřejmě, od mých začátků kvalita psaní stoupla snad o milion procent a je jasné, že když jsem tenkrát zvládla za patnáct minut něco zplichtit asi to nebylo zrovna umělecké dílo. Dneska se vrátím kolem čtvrté ze školy, sednu za stůl a nejdřív v sedm mám něco, co jsem ochotná vypustit ven do světa. Protože to psaní zabírá spoustu času a energie málokdy se k tomu donutím sednout. Mrzí mě, že nepíšu víc a snažím se to číslo zvýšit, ale zatím mi to moc nejde.

2. Píšeš recenzi hned po dočtení knihy, nebo ji necháváš uležet?  

Stejně jako u první otázky je odpověď jiná než bych sama chtěla. Ráda bych psala recenzi na knihu v rozmezí jednoho týdne po dočtení, ale kvůli nedostatku času a mé lenosti se většinou recenze na knihu objeví měsíc po tom, co ji dočtu. A to je to ještě abnormálně brzo. Pokud mám knížky ve spolupráci tak na ně vyjde můj názor dřív než na jiné, ale snažím se to brát popořadě a dohnat to (i když to se mi moc nedaří), takže třeba teď jsme zvládla dopsat recenze za leden a půjdu na únor. I po té co jsem přestala psát pocity ze všeho, co přečtu toho na mě čeká celkem kopa. Takže ano, nechám uležet, ale ne úplně protože bych chtěla, nebo protože by mi to v psaní pomáhalo, ale protože vážně nestíhám. 

3. Máš nějakou přípravu než se vrhneš do psaní?

Konečně otázka, na kterou mám jasnou odpověď a jsem spokojená s tím jaká odpověď to je! A tou je ne. Samozřejmě jsem to zkoušela. Jednu dobu jsem využívala nezáživnosti hodin ve škole jako je hudebka a vypisovala jsem si co mám v recenzi zmínit a jinou dobu jsem při čtení psala své poznatky na lístečky a lepila jsem si je kolem postele abych to pak při psaní měla všechno hezky před sebou. Jenže jsem hodně rychle zjistila že nejsem ten typ, kterému by to pomohlo. Píšu prostě tak, že vezmu konkrétní knížku (pokud ji mám doma), položím ji vedle počítače a pak se začnu zpovídat ze svých pocitů prázdnému listu ve Wordu. Nejedu to nijak chronologicky ani se nezastavuji, abych se zamyslela. Prostě píšu. Možná někdy může recenze ve výsledku vypadat zmateně, ale mě to sedí a je to jediný způsob, jak jsem schopná pracovat. Moje hlava jede a vysílá signály k prstům, které píšou a píšou a píšou. Potom když si na něco vzpomenu než to zveřejním, ale ve chvíli kdy už mám dopsáno je pro mě těžké informaci někam zakomponovat, protože mě osobně dává text smysl tak jak je a beze změn. Ale vždycky to tam nějak dostanu i kdyby to znamenalo celé to přepsat. 

4.  Co ve tvé recenzi určitě nesmí chybět? 

Moje recenze se skládají ze tří částí. Jako první vždy anotace, snažím se to trochu převyprávět svými slovy, aby to nebylo kompletně kopírované z databáze knih. Následuje ta hlavní a důležitá část - tedy můj názor na knihu. A na konci hvězdičkové hodnocení pro představu čtenáře. Někdy se objeví citáty z knihy, ale ne vždy si je ze čtení pamatuji, takže to je minimální. No a samozřejmě vždycky přidám fotku knihy, která je zveřejněná i na mém instagramu. 

Ale to jsou takové základní věci. Nic extra tam není. Samozřejmě, někdy prohodím nějaký vtípek, ale to není podmínkou. 

5. Jak dlouho ti trvá než ji napíšeš? 

Heh, hodiny. Někdy, když není pocitů tolik, nebo mám celkem jasno v tom, co chci předat tak to mám za hodinku, hodinku a půl napsané. Ale to se stává jen při vyjímečných situacích. Většinou píšu recenzi tak, že si sednu, u toho poslouchám nějakou hudbu a snažím se psát. Jenže hlava mi někdy odběhne k jiným tématům nebo je prostě fakt hodně těžké nějak sesumírovat co si myslím a tak ani po hodině nemám víc než tu blbou anotaci. A i když se mi prsty rozletí po klávesnici a já od začátku do konce hledím do počítače tak to bývá na dlouho. Hodně si to po sobě čtu, kontroluji chyby, i když mi stejně vždycky něco uteče, snažím se nahradit opakující se slova synonymy a někdy smažu celý odstavec protože z toho necítím to, co jsem chtěla říct. Na začátku prostě píšu a snažím se něco předat, jak už jsem zmiňovala u otázky číslo 3. Ale pak přijde ta mravenčí práce, kdy se snažím vytáhnout to, co mi nepřijde úplně OK a nahradit to něčím co OK bude. To je pro mě většinou práce na dlouho. Kolikrát nějakou recenzi píšu i tři dny a stejně nejsem na 100% spokojená (samozřejmě ne tři dny v kuse. Jen si to psaní roztahám na tři odpoledne). Ale chce to chuť do toho psaní, protože pokud není ta a snažím se do psaní nutit, tak jsem schopná třicet minut hledět na nadpis a přemýšlet o nesmrtelnosti brouka. Je to těžké. Přiznávám se bez mučení, že jsem líný člověk a někdy prostě moje hlava nebude spolupracovat ani za zlatý prase. 

6. Píšeš kladné nebo záporné recenze?

Tohle je jako by se mně někdo zeptal jestli čtu radši dobré nebo špatné knihy. Ve výsledku to vyjde na stejno. Radši píšu kladné recenze, ale to se ne vždy povede. 

 Napíšu zápornou recenzi pokud kniha nebyla dobrá a napíšu kladnou recenzi pokud kniha dobrá byla. Nemažu se s tím a na rovinu vám povím, že ta knížka dle mého názoru patří do spalovny a že ji číst nemáte. Ale stejně tak vám řeknu že tu knížku sakra moc číst potřebujete. Nezaměřuji se ani na jeden typ a jak už jsem řekla víc mě baví, když můžu knížku chválit, ale jsem náročný čtenář. Knížka musí mít opravdu něco extra abych řekla, že byla víc než dobrá. Většinu knih hodnotím jako průměr a vytáhnu jak to dobré, co měla, tak i to špatné (jen poznámka - pokud ohodnotím jako průměr většinou to stojí za to. Ty největší bomby si přečíst musíte, ale 10/10* dávám jen zřídka). Ale je taky mnoho knih u kterých to dobré nevidím, nebo vidět nechci, protože mě dobré vážně nepřišly a tak nechápu proč tam ty pozitiva horko těžko hledat. Kruté? Možná, ale takhle funguji. Nejsem toho názoru "kritizovat za každou cenu" ale moje recenze fungují jako můj názor na knihy a v 99% případů se setkáte spíše s osobními preferencemi mě jako čtenáře než s objektivním nadhledem. Každopádně to jsem odbočila. Na tuhle otázku nemám jednoznačnou odpověď jako asi nikdo. Záleží na knize o které píšu. 

7. Pověz nám o tvé první recenzi (a připoj odkaz)

Tak tohle je těžká otázka. Já si to totiž nepamatuji. Moje historie napříč bookstagramem a blogováním je totiž delší než si většina lidí myslí a já jsem ještě nikdy nenašla sílu ani příležitost o ní veřejně mluvit. A myslím, že to bude ještě chvíli trvat než se o ni podělím, jestli vůbec někdy. Je to období kdy jsem byla naštvaná, moc mladá na to se snažit tohle dělat a já se za něj stydím a vyvolává ve mě nepříjemné vzpomínky. Tenkrát jsme psala na jiné platformě pod jiným jménem a dneska už ten blog neexistuje. Ale jsem přesvědčená že to byl pořádný patvar se kterým bych se chlubila ještě míň ráda než s tím co pro vás mám dneska. Každopádně tady na tomhle blogu je úplně první recenze na knížku Dominika na cestě Jižní Amerikou. Vznikla ještě v době, kdy jsem blog vedla na platformě webnode. Když jsem změnila místo působení (a bylo to to nejlepší, co jsme mohla udělat) tak jsem skoro všechny recenze kopírovala, takže si nejsem jistá jestli je úplně první, ale je první existující což znamená, že to musí stačit. Když jsem si to teď přečetla tak se chytám za hlavu a doufám, že  už nikdy nic takového nevytvořím. Nechci to mazat - je to kus mojí historie. Ale hrdá na to rozhodně nejsem. Jen s těžkým srdcem sem dávám odkaz, ale je mi jasné že koho to zajímá ten by si to našel takže čert to vem! Když se mám ztrapnit ať je to pořádně.

Dominika na cestě Jižní Amerikou. 

8. Kterou tvojí recenzi bychom si měli přečíst a proč? (opět odkaz) 

Tak tohle je naopak velmi jednoduchá otázka. Tímto vás odkazuji na recenzi na knížku Kronovy děti, druhý díl mojí celoživotní lásky - série Projekt Kronos. Recenzi na první díl nečtěte. Není to sice tak dlouho, co to vzniklo (konkrétně v květnu 2019) ale pořád to v té době nebylo s tím mým psaním úplně košér. Ale recenze na druhý díl je něco co byste si přečíst měli. Nedočtete se tam že je ten svět naprosto úžasně propracovaný, že postavy jdou do hloubky a že ta zápletka je to nejúžasnější co kdy existovalo (i když je tohle všechno pravda a nepochybně jsem to tam tenkrát napsat měla), ale je to souhrn toho jak jsem se po dočtení cítila a myslím si, že je to zajímavé a záživné čtení. S radostí vás odkážu na všechny recenze, které vnikaly plus mínus od července 2019 nahoru, protože si myslím, že někdy v té době jsem začínala dávat svému psaní nějaké reálné obrysy a začínala jsem tvořit základ pro to co píšu dneska a na co jsem náležitě pyšná. Pocity z Kronových dětí jsou opravdu jen pocity a asi bych to neoznačila za to nejlepší co jsem kdy napsala, ale označila bych to za něco, co stojí za přečtení. Co člověka dokáže pobavit a co člověku předá spíš mé pocity než reálně něco o knize. Není nejlepší, ale to ani nebylo v zadání otázky, že ano.

Recenze na Kronovy děti

9. Existuje naopak nějaká za kterou se stydíš? 

Ano, rozhodně. Všechno co jsem napsala před červencem 2019. Když jsem s psaním recenzí začínala neměla jsme žádné zkušenosti a stejně jako každý jiný jsem se časem formovala. Myslím, že na to, že je to jen něco málo přes rok co vyšla moje první recenze jsem udělala obrovský krok a moje tvorba se obrovsky posunula. Ať už mluvíme o instgramu nebo blogu, dneska jsem na svojí tvorbu hrdá a nedokážu si představit že bych mohla být lepší. Ale ostatně, tenkrát jsme si taky myslela že mám úroveň - a až teď je mi jasné, jak daleko od pravdy jsem byla. Takže chcete číst něco za, co se stydím? Najeďte si celý rok 2018 a první tři čtyři měsíce roku 2019. To bude počtení, já si to radši ani nehledám (podle data to máte seřazené pod "Seznam příspěvků" - pokud by to někoho fakt zajímalo jakože, doufám že ne) 

10. Máš svoje osvědčené tipy, triky a rady pro ostatní, jak napsat dobrou recenzi?

Já vím, že už je to ohrané klišé, ale zkrátka a dobře buďte sví a piště co vás baví. Jako recenzent píšete pro sebe stejnou měrou jako pro čtenáře a pokud vás to nebude bavit a budete se snažit dělat to podle jiných vždycky to na té recenzi půjde vidět. Není žádný vzorec jak to "dělat dobře", ale mě trvalo velmi dlouho, než jsem přišla i na tohle. Vždycky je co zlepšovat, já to vím a pokud vy píšete na nějaký blog měli byste to vědět taky. Mám dvě rady. Budu tady opakovat to co Alyss, ale souhlasím s ní že je to základní, ale důležitá věc. Vždycky si po sobě přečtěte, co jste napsali než to zveřejníte a to minimálně jednou, protože i když musíte být ve výsledku spokojení hlavně vy, nemělo by to vypadat jako od prvňáčka. Já si to po sobě můžu přečíst třeba desetkrát a stejně tam pokaždé něco opravím. V druhé řadě si uvědomte, že ta recenze je dobrá pokud přijde dobrá vám a nenechte si od nikoho diktovat jak máte dělat to co děláte. Vždycky se najde někdo, koho bude vaše tvorba bavit i když to může trvat - a může to trvat dlouho to mi věřte. 

Tak tím bych to asi uzavřela. Doufám, že jste si z toho odnesli něco o tom jak píšu a jaký jsem člověk. Já osobně v tom vidím dvě poselství - za 1) že jsem líná a nestíhám a za b) že nejsem moc hrdá na to co jsme tvořila na začátku. Ona tak polovina odpovědí bylo spíš fňukání že dřív mi to moc nešlo. Ale teď už necháme minulost minulostí a zaměříme se na to, že teď už mi to jde. Teda, alespoň myslím.