Kronovy děti - Pavel Bareš

Může město zemřít?

Chtěla jsem tady vypotit nějaký obsah, ale mám pocit, že kdybych to zkoušela tak jsme tady do vánoc. Takže vás radši odkážu na Databázi knih nebo něco takového a dneska si to výjimečně dáme bez anotace.

Teď už k mým pocitům:

Bože. Můj. Miluju to. Je to skvělý. Dokonalý. Úžasný. Je to naprosto boží.

Čtení téhle knížky bylo na dlouho. Hned po vydání jsem se do ní s nadšením pustila, ale kvůli povinnostem jsem ji odložila tak na stránce 300 a vrátila se k ní až na začátku září. A rozhodla jsem se číst zase od začátku. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat, protože já jsem si tu knížku i tak užila jako žádnou jinou.

Děj obou dvou dílu je zamotanější než moje sluchátka když je vytáhnu z tašky, takže z pravidla zapomenu co se dělo do tří hodin po dočtení a v hlavě mi zůstanou jen důležité informace jako kdo je mrtví, kdo ne a kdo chci aby byl. Ta knížka se mnou provedla strašné věci. Při čtení jsem měla chuť křičet, smát se, rvát si vlasy, brečet a házet tou věcí proti zdi dokud se neomluví. Jestli se ptáte v jakém pořadí tak různě podle kapitol. Na konci to bylo všechno dohromady. Nejvíc teda převládala chuť házet knížkou, ale vzhledem k tomu že je to můj miláček tak jsem ji jen naštvaně položila do police a oznámila, že čekám omluvu – pořád se neomluvila, bestie jedna.

První díl roztříštil moje citlivé srdíčko na kousíčky. Ten druhý všechny ty kousíčky vzal a postaral se o to, aby z nich nic nezbylo.

Probudilo to ve mně strašně moc pocitů. Ten příběh jsem prožívala, jako kdybych byla v té knížce s ostatníma a možná ještě víc.

Autor má tendence zabíjet moje oblíbené postavy, takže pak bylo těch pocitů ještě dvakrát tolik. Já mám teda v podstatě všechny postavy v kolonce oblíbené (kvůli tomuto problému jsem vytvořila kolonku „Super, mega boží, dokonalé postavy“ kde se momentálně nachází jenom Gasz protože toho chlapa sakra hodně žeru), takže mimo ty hajzlíky co zaujímají roli záporáků tam není jediná postava, kterou bych neobrečela (obrazně, ne doslova).

 Asi sto stránek od konce jsem se rozhodla uspořádat na autora hon. Však to znáte – vidle, hořící pochodně a tak. Jenže na úplném konci mi došlo, že ho musím nechat naživu, protože jako fakt hodně potřebuju další díl. Jakože fakt akutně. Upřímně doufám, že nic horšího už vymyslet nedokáže, ale fakt moc se obávám, že bysme ho neměli podceňovat.

Ono to všechno co jsem napsala, zní trochu jako stěžování, než chvalozpěv, který by to měl být. Ono je to vážně skvělé lidi. Ta knížka dokáže ve člověku vyvolat tolik pocitů, že to ani nepostřehnete a jste na psychiatrické léčebně. Možná vás odradí vysoký počet stránek, ale věřte mi – stojí to za to. Tahle knížka mě rozesmála k slzám a donutila mě sedět a několik minut se nemoct hýbat. Navíc tam autor cituje Shakespeara. Tohle si nemůžete nechat ujít. Je to naprostá dokonalost. A i když někdo odsuzuje české autory tak Pavel Bareš vysoce přesahuje úroveň lidí jako je Jay Kristoff nebo třeba S.J. Maas. Tohle je hvězda. Tohle je talent. A tohle si musíte přečíst.

10/10*

Recenzi na první díl naleznete zde.