Akta Illuminae (Jay Kristoff, Amie Kaufman) - Názor na celou sérii

„Vesmír má někdy fakt moc hnusnej smysl pro humor. - Gemina“

Anotace k prvnímu dílu:

Píše se rok 2575 a korporátní těžební kolonie na planetě Kerenza IV je napadena korporací BeiTech. Obyvatele před útokem nikdo nevaroval, nikomu na nich nezáleží a pro BeiTech jsou jen potenciálním zdrojem problémů. Kady Grantová, její bývalý přítel Ezra a několik tisíc dalších lidí dokáže utéci díky intervenci lodě pozemské vlády Alexander. Jenže po celé planetě se šíří zmutovaná epidemie. Úniková flotila se snadno může stát pastí a jejich hrobem.

A jedna z lodí BeiTechu se přibližuje, rozhodnuta dokončit, co začali. (zdroj: Databáze knih)

Můj názor na sérii:

A mám to za sebou. Všechny tři díly Akt Illuminae mám dočtené a můžu říct jen jedno: miluju to. Všechny postavy mi neuvěřitelně přirostly k srdci a já jsem to celé (především poslední díl) prožívala jako bych stála vedle nich. I když to tak růžové nebylo od začátku.

„Pokud definicí šílenství je opakovat týž proces a očekávat jiný výsledek, pak je většina lidstva jistě nepříčetná“ – Illuminae

Když jsem četla první díl nechápala jsem co na tom všichni mají. Především první polovinu knihy jsem na to nehleděla moc nadšeně. Časem se mi to začalo trochu líbit, ale naprosto v háji jsem byla, až když jsem to dočítala. V tu dobu už jsem byla zvyklá na způsob vyprávění, orientovala jsem se v postavách a celkem mě to bavilo. A nějak jsem si neuvědomila, že posledních, já nevím, sto stránek? jsem to hltala a úplně se do toho ponořila. Na konci jsem neměla daleko k infarktu (i když v rámci téhle série to rozhodně nebylo naposledy) a zavírala jsem to s tím, že „jo, tohle je fakt bombový“.

„Zázraky jsou jen statická nepravděpodnost a osud je iluze, kterou se lidstvo utěšuje ve tmě. V životě není nic absolutního, jen smrt.“ – Illuminae

Do druhého dílu jsem se pustila se značnou časovou prodlevou. Ale když jsem to začínala věděla jsem co od toho mám čekat. Věděla jsem, proč to budu milovat a tušila jsem, že budou i důvodu proč to budu nenávidět. Tak nějak můžu říct, že jsem se trefila. Čtení jsem si neuvěřitelně užívala, ale zároveň jsem u toho umírala. Tolik zvratů, tolik infarktů a tolik překvapení si už dlouho nepamatuju. Seděla jsem u toho a měla pocit, že se brzo zhroutím. Byla jsem napjatá jako už dlouho ne a prostě nešlo přestat číst.

Musím říct, že jsem na sebe poměrně pyšná, protože hlavní zvrat jsem odhalila pár stránek před tím, než se opravdu stal. Ale i tak bylo dost času na to brečet a nadávat. Geminu jsem milovala děsně moc a můžu s jistotou říct, že při čtení téhle knížky jsem té sérii naprosto propadla.

„Věci nejsou důležité. Tak se to říká. Jestlipak ale ten, kdo to tvrdí, někdy přišel o všechno? - Illuminae“

Obsidio pak bylo stejně skvělé jako děsné. Děsné protože to znamenalo konec a spoustu dobrovolného psychického týrání, skvělé protože prostě, haló, Illuminae! Dočkali jsme se tady už více textu a na rozdíl od předchozích dílů děj tolik nečerpal z té úžasné formy. Bylo to víc normální čtení a to mě hodně mrzelo. Ubralo to knížce na speciálnosti. Chápu, že v rámci toho co se tam dělo už nebylo tolik prostoru, ale stejně… . Což o to - i tak jsem si to užila. Tentokrát už mě zvraty tak netočily – neodbytnou touhu autorů zabíjet postavy v očích čtenáře a pak je zase oživovat jsem měla prokouknutou. Takže na slzy nedošlo, i když co vám budu povídat – párkrát jsem u toho čtení zapomněla dýchat. Celou dobu jsem seděla napnutá jak struna a jenom jsem slintala nad tím jak je to skvělé. Nová dvojce hrdinů, která se tady představila, měla dle mého příliš málo prostoru na to, abych si je stihla oblíbit tolik jako ostatní. Měli poměrně důležitou roli v ději a jejich linka mi nepřišla odbytá, ale i tak bych se nezlobila, kdyby to někdo víc rozvedl. Na konci jsem brečela. Jenom prostě z principu, i když to vlastně skončilo přesně tak jak bych chtěla. Líbilo se mi celé to rozuzlení i to jak na konci dopadlo celé bojování a vraždění a jak to ukončila ta poslední scéna bylo strašně fajn. Dokázala jsem svojí hlavě nějak nacpat, že to fakt končí a – teď to bude znít fakt debilně – vnitřně to uzavřít. Ale já prostě jen nenávidím konce. Zvlášť, když to znamenalo loučení s mými oblíbenými postavami (milovala jsem je všechny). Nebrečela jsem u téhle série poprvé. Bohužel to bylo naposledy. Co na tom, že ta série má dohromady přes tisíc stránek? Stejně to bylo málo.

„Každý příběh potřebuje svého netvora. - SPIRO, Obsidio“

Poslední věc, o které si potřebuju pokecat jsou postavy. M.I.L.U.J.U. - J.E. Všechny, kteří se tam kdy objevili. Nejradši mám… já vlastně neví koho! Hrdinové Geminy mi uhranuli, ale v posledním díle jsem se zase zamilovala do hlavních postav prvního dílu. A SPIRA jsem střídavě milovala a nesnášela. Všichni jsou taková zdravější (asi?) verze drog, kterou bych mohla brát pořád.  

Bavil mě smysl pro humor všech postav – strašně často jsem se u knížky několik minut řezala smíchy. Bavily mě jejich vztahy a to jak dobře tam bylo všechno vybudované. Bavilo mě, když se tam objevily scény, kde jsem si uvědomila, že i když jsou to zachránci půlky vesmíru pořád jsou to puberťáci, kterým se rozbil svět a oni do háje netuší co dál. Bavilo mě na nich všechno. A ani jednu se tam neobjevil nikdo koho bych neměla chuť obejmout a poděkovat mu, že je tak skvělý – teda mimo ty, kteří byli kreténi a stáli na špatné straně. Ale s tím se tak nějak počítá, ne? Je pro mě strašně těžké přijmout fakt, že celá ta série je u konce. Loučit se s těma postavami  je jako opustit dlouholetého kamaráda.

„Žij tak, aby stálo za to pro to umírat. - Kady, Obsidio“

A na konec vám sem hodím pár citátů v rámci všech tří dílů, které mám fakt ráda, ale prostě jsem je do tohohle textu už nenacpala:

 „Máš mě. A dokud neumře poslední hvězda v galaxii, budeš mě mít dál.“ - Gemina

„Letí černočernou tmou a čin předchází myšlenku. Tiskne spoušť. A v rukou mu jako růže vykvétá smrt.“

„Vesmír ti nic nedluží, Kady. Nakonec ti už dal všechno. Byl tu dávno před tebou a bude tu dlouho po tobě. Pamatovat si tě bude, jedině když uděláš něco hodného k zapamatování.“

„Psal, že když bojuješ proti nestvůře, máš si dát bacha, aby se nestala nestvůra i z tebe. Tak nějak asi. Ne aby se z tebe stala nestvůra, Hanno. - Gemina“

„Trpělivost a Mlčení spolu mají překrásnou dceru. A ta se jmenuje Pomsta. - Gemina“

„Vojáci mají povinnost především k vlastnímu svědomí. - Obsidio“

„Když dostaneš jen jeden výstřel, tak střílej - Hanna, Gemina“

„Jen taková chvilka, taková malička chvilka. Mezi tím okamžikem, kde se rozhodneš to zmáčknout a tím, kdy přijde smrt. Kdy existuješ jenom ty a ten druhej a všechno, co se chystáš mu jednou provždy vzít. - Gemina“

„Jaký je to být mrtvá, Kady?“ - Obsidio