SHRNUTÍ ZA ROK 2021 - nejlepší a nejhorší knihy roku

 

Tohle byl dlouhý rok. A zároveň nemůžu uvěřit tomu, že byl tak krátký. Stalo se toho hrozně moc.

Nejdůležitější bylo asi moje humbook ambasadorství. Jo, to mi do života celkem zasáhlo. I do tvorby, především na instagramu. Lidi, kteří mě tam sledují vídali úplně jiné příspěvky, jiné stories. Byla to parádní zkušenost. Jsem hrdá na to, že jsem se mohla stát součástí tak velkého projektu. Především díky spolupráci se všemi lidmi, které jsme díky tomu potkala.

Jak tomu bývá každým rokem, v září jsem oslavila další roční výročí od založení tohohle všeho. Tentokrát už to byly tři roky. Nedělala jsem žádné velké oslavy, ale věnovala jsem tomu pár slov na bookstagramu a pak jsem si šla zase lehnout, protože jsem byla nemocná.

Viděla jsem spoustu svých přátel, které znám skrz a knížky a strávila s nima víc času než dřív.

Většinu roku mi sežrala ta naše světová pandemie, ale ta část kam nezasáhla stála za to.

Hodně jsem malovala a kreslila (protože přijímačky na uměleckou školu), ale v mezičase jsme si našla taky prostor na to číst. A nepřečetla jsem toho málo. Chci říct, padesát knížek není málo. A většinou jsem četla věci, které mě bavilo číst, což považuju za největší výhru.

Byl to fajn rok.

Moje tvorba se za poslední rok dost přerodila. „Kvalita, ne kvantita“ se stalo mým každodenním heslem. Vyšla jen třetina příspěvků oproti předchozím letem a tentokrát jsem jim věnovala víc lásky a péče. Začala jsem číst trochu jiné knihy a dívat se na ně z jiného úhlu, četla jsem jich míň a dala jsem si víc práce s vybíráním toho čemu chci věnovat svůj čas. Myslím, že lidi kteří si pamatují mé začátky by potvrdili, že se to tady hodně změnilo.

Četla jsem míň a zažívala jsem toho víc, ale stejně mám klasické „top“ novoroční seznamy.

Přečetla jsem 52 knih. Je to menší číslo než dřív, takže vybrat mých „top 5 knih“ bylo mnohem jednoduší. 

Mám ráda dobré zprávy. Taky máte rádi dobré zprávy? Jo, začneme těma nejlepšíma knihama, se kterýma jsem se setkala.

NEJLEPŠÍ KNIHY, PŘEČTENÉ ZA ROK 2021

1. NEVIDITELNÝ ŽIVOT ADDIE LARUE – V. E. SCHWAB

Příběh ženy, která uzavřela dohodu s temným bohem a stala se nesmrtelnou začíná v roce 1714 ve Francii. Addie může žít věčně, ale všichni, které kdy potká na ni zapomenou. Uběhly tři století jejího života, než potkala Henryho. Henryho, který je jiný. Protože si ji pamatuje.

Přečíst Addie byl… šok. Slyšela jsem na ní dobré ohlasy, ale sama jsem nečekala, že se mě ta knížka tak dotkne. Během těch pěti set stran jsem se pomalu zamilovávala. Do toho jak elegantně je to napsané a s jakým umem skládá Schwabová věty. Potom do prostředí. Do toho jak do příběhu zasahuje umění. A v neposlední řadě i do postav. Do toho jak autorka pracuje s jejich psychikou a pocity. Hodně se zaměřuje na to, aby vám v plném rozsahu předvedla jejich nejhlubší touhy a myšlenky, což jí jde bravurně a dělá to z knihy dílo, které vás rozpláče a dojme úplně novým způsobem. Nikdy jsem nečetla nic takového. Je to vyprávěné jinak, ta kniha myslí jinak a nese něco, co vidíte málokde. Za mě je to nejlepší kniha, jakou jsem loni četla. Ne, oprava. Je to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla.

2. NIKDYUŠ, DIVOMOR – JESSICA TOWNSEND

Nikdyuš je série naprosto geniálního ražení. Mladá Morrigan si celý život myslí, že je prokletá a nosí lidem kolem sebe smůlu. Co je horší? Kvůli kletbě má v den svých jedenáctých narozenin zemřít. Jenže se tak nestane. Před děsivým skonem ji zachrání podivný muž jménem Jupiter North a odvede ji do úplně nového světa. Do Nikdyuše. Jenže aby tam dívka mohla zůstat musí úspěšně projít zkouškami.

Myšlenka celé té knihy je skvělá. Autorka vytvořila svět kde je všechno možné. Nabízí unikátní pohled do světa dětských zázraků. Najednou můžete cestovat po městě zavěšení na deštníku a pít čaj s obří mluvící kočkou. Kniha skvěle buduje svět a donutí vás se do něj zamilovat. Stejně tak do postav. Na každém rohu číhá charakter, který vám přiroste k srdci jako nikdo jiný.

Je to napsané svižně a jemně, příběh utíká, stránky mizí pod rukama. Akce střídá akci, sem tam se vloudí nějaká hlubší myšlenka, emotivní přátelský moment. Má to všechno co bych od té knihy chtěla a ještě mnohem víc. Nikdyuš jsem rozhodně nečetla naposled.

3. DEVÁTÝ SPOLEK – LEIGH BARDUGO

Rok 2021 jsem zahájila s první dospěláckou knihou od mojí drahé Bardugo. Neoznačila bych ji za mou oblíbenou autorku, ale někdy píše knihy, které ráda za oblíbené považuju. Devátý spolek je brutální kniha. Vhodí vás do našeho světa – na Yale, kde hlavní hrdinka studuje. Ale za oponou normálnosti se odehrávají jen těžko uvěřitelné věci. Okultní aktivity tamějších spolků výrazně zasahují do Alexina života. Taky aby ne, když na ně musí dohlížet.

Je to kniha ponurá a magická. Hodně to hraje na atmosféru, rádo to pracuje s tajemnými kobkami a vyhřezlými vnitřnostmi. Jak jsem řekla – je to brutální kniha. Ale v mnoha směrech velmi geniální kniha.

Autorka se na vás vytasí s perfektní prací s informacemi, poměrně komplexním magickým systémem a skvělou prací s psychikou postav i čtenáře. Klasické fantasy míchne trochu detektivní linkou aby vás donutila od čtení vůbec nevstávat a má vás v hrsti. Je to napsané dobře. Mám ráda jak Bardugo píše  a jaký pocit to čtenáři předá a téhle knize to vážně sedlo. Nemůžu nic než doporučit.

4. ZRÁDNÉ MLHY – KATHERINE ARDEN

Tahle napůl dětská knížka mě totálně uchvátila. Děsivý příběh o „usměvavém muži“  a oživlých strašácích do zelí zpracovaný tak aby bavil i mladší nezní jako něco co bych zrovna já do tohohle seznamu přidala. Ale zázraky se dějí.

Jednou za čas sáhnete po knížce a po jejím dočtení se zarazíte v prostoru s takovým tím pocitem „tohle bylo ono“. Taková ta kniha, která vám po všech stránkách sednula do vkusu i aktuální nálady. Zrádné mlhy byly přesně taková kniha.

Je to strašidelný příběh, který si dokážu představit, jak někdo vypráví u ohně u táboráku. Má to mírně pohádkovou atmosféru, ale promyšlené magické prvky i postavy. Hlavní hrdinové jsou teprve děti a odráží se to především na vztazích mezi nimi. Forma vyprávění je geniální a to ani nemluvím o tom jak dobré je to už jen z hlavního nápadu.  Sem tam se mi tam k tomu promítla nějaká hláška z Alenky v říši divů (miluju tu knížku, je to celý můj život) a byla jsem spokojená.

Ta knížka vás pobaví i rozněžní a způsobí vám příjemné mrazení v zádech.

5. PŘEVOSTVÍ U POMERANČOVNÍKU – SAMANTHA SHANNON

A tenhle seznam zakončím jedním pekelně dlouhým, ale po čertech povedeným fantasy kouskem.

Obsah Převorství se těžko shrnuje jen do pár vět, především když už je to skoro celý rok, kdy jsem ji četla. Je to komplikované fantasy se spoustou postav, odehrávající se ve světě kde spolu Východ a Západ nejsou schopny vycházet. Ale panovníci se musí dohodnout a lidé musí bojovat, protože se blíží zlo, kterému nebudou moct čelit rozděleně.

Nejzásadnější informace o téhle knize? Jsou tam draci. A piráti. A obojí je geniální.

Autorka v té knize hodně pracuje s náboženskými prvky, rozvíjí velké říše a pověry do nejmenších detailů a nabízí hrozně komplexní svět a příběh, ve kterém se v mžiku ztratíte a cestu ven najdete až na poslední straně. Celý svět je inspirovaný nespočtem kultur a mýtů a při čtení to z té knihy jde hodně cítit. Střídají se tam pohledy tří hrdinek z různých vrstev, s různou minulostí a s různou povahou, takže máte na světovou situaci víc pohledů a celé to působí mnohem větší.

Celkově je to pomalu se odvíjející kousek, který si ale umí získat vaši pozornost. Mě nadchnul hrozně moc.

Letos jsem nepřečetla tolik knih, které by mě úplně nadchly. Ale těch pět nejlepších si mě zase získalo neuvěřitelným způsobem. Doufám, že jsem vás na nějakou z nich třeba jen malinko nalákala.

Seznam špatných knih se mi vždycky píše hůř. Ale taky jich letos pár bylo. Ne pět. A ne na dlouhé rozepisování jako u těch doporučování. Ráda bych to vzala trochu víc šmahem, protože k těm knihám nemám moc co říct.

Cenu za asi nejvíc zmatenou a nic neříkající záležitost, kterou jsem dočítala s hodně velkým sebezapřením vyhrává kniha Druhá šance od Adama Pýchy. Já vlastně ani nevím co vám k tomu povědět… Při čtení jsem nevěděla, kde je vpravo a kde vlevo a vlastně si nejsem ani jistá co přesně se tam stalo. V hlavě autora ten příběh nejspíš fungoval. Na papíře… ne tak moc.

Velké letošní zklamání pro mě byla kniha Pravidla pro holky od Candace Bushnell a Katie Cotugno. Nejspíš jsem chtěla něco, co mi nenásilně předá nějaké feministické myšlenky skrz příběh. Ale tohle… nebylo nenásilné. A slohově to jen těžko bylo dobré. Moc mě to nebavilo, většinu času jsem si velmi barvitě vybavovala film Moxie podle podobné knihy, kterou jsem nečetla. Ale setkala jsem se s tolika identickými situacemi, které byly tam i tady až mě to děsilo. Ta knížka moc nepřemýšlela, jenom bezhlavě řvala hesla, které jsem si s radostí přečetla na instagramu, ale ne v knize. Postavy byly ploché, jejich jediným charakteristickým rysem se stal fakt, že jsou pro nebo proti utlačování ženského pokolení a já asi chtěla něco víc… uvěřitelného.
 
Kniha Vláda vlků od Leigh Bardugo je záležitost o které si stále nejsem jistá jestli je dobře, že jsem ji sem zařadila. Ale mě zklamala. Hrozně. Chci říct – stále to byla Bardugo a její bravurné slovní obraty, zvraty, promyšlené akce a moje milované postavy. Ale taky to bylo hodně prostoru pro nedůležité věci a málo pro ty, které by mě zajímaly. Osudy postav jak vystřižené z amerického rom comu, který v půlce vypnete. Chtěla jsem od toho víc. Chtěla jsem od toho, aby to využilo potenciál předchozích knih a nějak překvapivě to zakončilo celou ságu, kterou jsem četla s láskou. Ale ono to ve výsledku bylo všechno hrozně… prázdné a moc mě to mrzelo ve vztahu k předchozím knihám.
 
Posledním výrazným letošním zklamáním pro mě byla kniha Lískový les od Melissy Albert. Měla jsem to doma už dlouho a těšila jsme se na to. Mělo to být částečně inspirovaně mojí oblíbenou Alenkou v říši divů. Mělo to být trochu bláznivě ponuré. A částečně to tak bylo. První polovina knihy mě přiváděla do stavu ne nepodobnému nadšení. Jenže v určitém bodě se to zlomilo. Najednou nic v té knize nedávalo smysl, dost to postrádalo hlavu a patu, motala jsem se do příběhové linky jako do pavučiny. Řekla bych, že to hodně ztroskotalo na tom, že to bylo prostě… překombinované. A možná částečně nedomyšlené. Měla jsme z toho trochu pocit, jako kdyby v půlce knihy autorce došel dech a inspirace, tak to pak nějak slátala dokupy. Já čekala, že to bude trochu abstraktnější. Ale i ta abstrakce se musí v určitém bodě dát přenést do reality. A tohle byl prostě jenom hrozný zmatek bez nějakých reálných základů.
 
A to bude vše kamarádi. Četla jsem, sledovala seriály a průběžně vás informovala a budu to dělat i dál. Hodně štěstí do nového roku.