Vláda vlků - Leigh Bardugo (Nikolaj Lanstov #2)

"Všichni jsme teď monstra, Nikolaji."

Nikolaj Lantsov, král Ravky, vždycky statečně čelil osudu. Nikdo netuší, co všechno vytrpěl během krvavé občanské války, a tak by to taky mělo zůstat. Na oslabených hranicích země se však začínají šikovat nepřátelé a on opět musí dokázat nemožné – naplnit prázdné pokladnice, získat spojence a zastavit zkázu, která zemi hrozí. V jeho nitru však den ode dne sílí démon, který může zničit vše, co už mladý panovník vybudoval. Nikolaj se chce temné magie zbavit, proto se s věrnou pomocnicí, větrostrůjkyní Zojou, vydává na velmi riskantní cestu. Podaří se jim vyřešit záhadu královy tajemné choroby? Najdou lék, který ho zachrání, a s ním i celou Ravku? 

Už tři dny mě název téhle knížky straší v hlavě víc než osmý díl Harryho Pottera a víme, že Prokleté dítě byla jedna velká noční můra.

Vláda vlků nebyla tak špatná, ale štve mě srovnatelně.

V tenhle moment se ve mně bijou dvě části mojí osobnosti. Jedna je obrovský fanoušek Leigh Bardugo, který miluje její postavy až za hrob a už dva roky po nocích bulí, kvůli těm, kteří ty knížky nepřežili. A ta druhá je knižní bloger, který už přes tři roky pitvá knížky na tomhle blogu a je šíleně nespokojený.

A pro jednou se ty dvě půlky nejsou schopné shodnout vůbec na ničem.

Už Zjizvený král byl poměrně průměrné čtení, ale autorka to zachraňovala tím, jak skvěle umí psát postavy a jak moc se jí daří působit jako geniální anděl přes zvraty. Navíc člověk u toho seděl nadšený tak nějak z principu, protože no… konečně Nikolaj! Jenže tentokrát… já se ani neumím vymáčknout.

Vláda vlků se zvenku tváří jako epesní závěr příběhu Nikolaje, kterého všichni milujeme.

Ale místo toho je to epesní průšvih, kde se Nikolaj sotva mihne. Autorka nám vrátí všechny postavy, které vystupovaly v předchozích Grishaverse knihách a přežily až sem, a pokud někdo náhodou umřel tak ho prostě oživí.  A víte co to na mě křičí? Doplňkový díl. Tahle kniha není pokračování příběhů, které miluju a na které jsem se těšila. Tahle kniha je komerční sranda postavená na postavách, které dřív fungovaly a tak třeba prodají další knihu a bude z toho hodně peněz.

Jenže mně to nestačí. To je prostě hrozně málo. A ten příběh tím trpí skoro stejně moc jako provedení.

Přemíra postav způsobí absolutní překombinování zápletky. A najednou není pro nic prostor. Válečné taktizování, na které jsem se těšila jako malé dítě na Vánoce a které jsem tady automaticky čekala  – nic. Vztahy mezi těma desítkami postav se tady úplně utlumí a nakonec jsou z toho jenom stereotypní YA kecy a epické klišé scény, ze kterých mi bylo hrozně smutno. Protože od Bardugo jsem čekala víc. O tolik víc až se mi právě teď chce brečet a křičet a do něčeho kopnout, protože moje milované postavy si zasloužily víc a já jsem si zasloužila víc. Nejsem schopná se s touhle knihou smířit jako s něčím co navazuje na ty knihy, které se tak povedly. Nejsem ochotná se s touhle knihou smířit jako s něčím, co vypráví zbytek příběhů postav, které tak zbožňuju.

Víte – ono je to hrozně dobře napsané. Byla jsem spokojená, nemohla jsem přestat číst a docela jsem si to užívala. Ale potom jsem tu knížku zavřela a padlo na mě hrozné zklamání. Protože ten konec to totálně pokazil, nechci další Grishavrse knihy a těžko se mi věří, že Leigh Bardugo vymyslela tohle, protože jsem myslela, že to umí líp a přemýšlí nad tím způsobem, který je mi blízký. A najednou to tak nevypadá.

Já se na ty comebacky postav těšila, ale ve finále je nenávidím až do morku kostí. Štve mě, že autorka rozvíjela příběhy, které jsem dávno považovala za uzavřené a že do role hlavní postavy postavila Ninu, která se neměla hnout dál než na konec Prohnilého města. Tahle kniha mě nezklamala slohem, ani postavami. Všechny tyhle věci byly dobré a já to zbožňovala. Ale tahle kniha ztroskotala na příběhu a konec byly jen poslední záškuby před nárazem do útesů.

Já jsem od tohohle čekala hrozně moc. A pořád tak nějak nejsem smířená s myšlenkou toho, že musím psát tenhle text. Jenže tomu chyběla jiskra. Chyběla tomu energie. Troufám si říct, že tomu chyběla láska a péče. Že se ten příběh měl víc rozvíjet, někdo se mu měl víc věnovat, prozkoumat ho víc do hloubky a možná vynechat pár postav, které k ničemu nebyly. Jsem přesvědčená o tom, že pokud měl příběh Nikolaje pokračovat do jiných knih, mělo se to udělat jinak. Je to asi subjektivní věc, někomu může přesně tohle vyhovovat. Ale mě to… nesedí. Přišlo mi to moc a zároveň moc málo.

Nemyslím si, že je to špatná kniha. Ani vzdáleně. Ale Šest vran nasadilo laťku děsivě vysoko a tady ta laťka padá rapidně dolů, takže se setkáváme s průměrnou knihou. S hrozně průměrnou knihou, kterou drží nad vodou jen dobrá práce s postavami v předchozích dílech.

A to mě mrzí. A vím, že tímhle názorem jsem asi dost kontroverzní kus, ale já jsem to potřebovala vyfiltrovat do světa.

Tak snad jsem vás alespoň pohoršila.