Shrnutí za listopad & prosinec

 

Poslední měsíce roku 2020 jsem ty svoje shrnutí dost sabotovala. No a nebudu vám lhát - I když se jedná o prachbídných osm knížek, moc se mi to nechtělo psát v té klasické zdloooouhavé formě a ještě samostatně oba měsíce co mi chybí. Takže jsem zhodnotila, že to spojíme do jednoho a já se vyjádřím jenom k těm výraznějším titulům. Nebo k těm, ke kterým jsem si to vyjádření už napsala.

Listopad? Listopad se nesl ve znamení nenáročných titulů. Otevřela jsem to Westovou s její knížkou Po tvém boku…

Po tvém boku – Kasie West

„Nepatřila jsem k holkám, které mají potřebu pomáhat rozervaným klukům.“

Tohle si mi líbilo moc. Kasie West má neuvěřitelně čtivý styl psaní a dokáže čtenáře vtáhnout do všeho, co napíše. Pokud někdy její knihy nejsou dobré, tak protože ztroskotají na zápletce a tohle díky bohu nebyl ten případ. Líbilo se mi, jak bylo do příběhu zapracované téma psychických poruch. Toho se spousta autorek romantických knih nebojí, ne vždycky to ale dokážou dovést do příběhu tak nenuceně a přirozeně jako tady a nakonec je to hrozně překombinované a divné (narážím na Colleen Hoover? Jenom maličko, neukamenujte mě). Ten příběh nebyl o těch problémech, ty problémy byly součástí příběhu a nekřičelo to „litujte mě, jsme chudáček s úzkostmi“. Bylo to moc dobré. Atmosféra příběhu je krásná a postupné budování vztahu mezi hlavními postavami je perfektní. Co nemám ráda, tak jsou naprosto zbytečné a umělé drama na konci příběhu, aby se nedali dohromady zase tak snadno. A tomu se tady nevyhnu. Vlastně se tomu asi v žádné Kasie vyhnou nejde. To trochu kazí dojem. Je to zbytečné a na sílu a já už to nemůžu ani cítit!

Ale jinak?

Je to fajn. Nic náročného, taková jednohubka co se hodí, když máte na houby týden, ale co víc vlastně chci, žejo.

A na to navázala Má Lady Jane, co mi už delší dobu okupovala poličku. Radši se nebudu snažit počítat jak dlouho…

Má lady Jane – Cynthia Hand, Brodi Ashton 

& Jodi Meadows

 

„Život je krátký. A pak umřeš“

(Miluju ten cynismus v tomhle citátu).

Je to pojaté hodně jako komedie. Občas jsem se cítila, jako kdybych se dívala na film na Netflixu - ne moc dobrý, ale člověk se v průběhu dokáže smířit s faktem, že lepší už to nebude. Napsané je to čtivě, romantická linka taky ujde (i když na konci to bylo na můj vkus až moc přeslazené) a hlavní zápletka by prošla. To všechno bylo fajn. Jenom je to vyhnané hrozně do absurdna, takovým tím americkým stylem. Když čtete hodnocení na Databázi, většina lidí to vyzvedává za vtipnost. Mě to moc vtipné nepřišlo, spíš jakože se to hodně snaží – ale humor je hrozně relativní věc, každý to vnímáme jinak. Má to takovou odlehčenou atmosféru, člověk ví že v tom nesmí hledat nic hlubokého a ve výsledku ledacos odpustí, protože takhle ta knížka přece má vyznít.

Není to špatné. Ne nezbytně. Mě to čtení docela bavilo, má to tempo a v celku to vlastně není taková trága. Ale je to zacílené na dost specifické publikum a já asi nejsem z těch, kteří by do toho publika úplně spadali.

Takže Lady Jane? Vlastně dost průměr. Další díly neplánuju.

Po ní jsem sáhla po knížce Čaroděj ze země Oz, což je krásná klasická pohádka. Má to neskutečně magickou atmosféru a na to já slyším. Bavíte se tady s věčně oddaným milovníkem Alenky v říši divů a klasických pohádek. A tohle? Jako by to Baum napsal přímo pro mě. Je to příjemné čtení, naivní – přece jenom je to kniha pro děti – ale zároveň hrozně krásné s myšlenkou a zajímavým světem. Knihu jsem teda dostala ve spolupráci s KD (Knihy Dobrovský).

A listopad jsem potom zakončila knížkou Půlnoční koruna od S.J. Maas – toť druhý díl série Skleněný trůn. Tuším, že v nějakém shrnutí je přesný výčet toho, proč je jednička strašná kravina plná nelogičností s postavami jak ze seriálu pro tříleté děti – teď se do toho ale pouštět odmítám. Vězte jen, že je to utrpení číst a mě se ta série hrozně nelíbí – sama nechápu, proč jsem s tou dvojkou pokračovala.

Prosinec už byl hezčí (většinou). Víte čím jsme ho otevřela?

Znovu jsem si po pár letech přečetla první díl série Percy Jackson od Riodrdana – pro změnu v ilustrovaném vydání.

Percy je moje velká srdcovka. Ty knihy jsou napsané skvěle. Svižně, vtipně, s perfektní myšlenkou a já se díky téhle série nemůžu nabažit řecké mytologie, už od prvního čtení až do teď. A ty ilustrace v novém vydání? Lidičky – je to nádhera. Mě ke knížce poutá sentimentální vzpomínání, jak jsem se do ní zamilovala při prvním čtení, ale pro tentokrát je ta láska naprosto opodstatněná (ne jako v případě Selekce). Svět? Styl psaní? Slintám. Potřebuju víc. Tuhle sérii nesmíte minout. Slibte mi to.

Pak přišla nálada na něco vánočního. Na vlně re-readingů jsem jela dál a sáhla jsem po knize Vánoční zázrak, kterou jsem před mnoha lety dala k narozeninám jedné kamarádce (ale než se k ní knížka dostala, tak jsem jí s veškerou opatrností přečetla. Ať vím do čeho půjde). Od té doby už nějaký pátek uběhl a já jsem dostala chuť po ní sáhnout znovu. Inu… tady se nadšení snižovalo každou stránkou, kterou jsem zdolala. Jestli to něco umí, tak vánoční atmosféru. Při čtení jsem téměř cítila vůni vánoc, cukroví, sněhu a vánočního stromečku. Romantika už ale trochu vázla a upřímně ani ti hrdinové mi moc sympatičtí nebyli. Je to napsané zmatečně a celá knížka je poměrně krátká, takže se rozhodně nekoná žádná slow-burn, ale jde o poměrně typickou nevýraznou romantiku, jak holka potká kluka a Bum! Láska na první pohled. Celé se to pak trochu víc věnuje tomu, co přijde po prvním polibku, což by mohlo být fajn, být to napsané líp. Celkově je to hrozně průměrná kniha, kde mi jako jediné dělá radost to, jak skvěle autor vybudoval to prostředí (upřímně, ani ta obálka nestojí za nic moc).

Hehe, no moc hvězdné to nebylo ani dál. Nebojte! Poslední kniha roku 2020 byla bomba! Ale před tím jsem sáhla po knížce Sedm rozchodů Amy a Craiga.

A nesáhla jsem dobře. Opět teda šlo o recenzní výtisk z KD, ale tentokrát jsem od něj čekala mnohem víc, než mohl nabídnout.

Sedm rozchodů Amy a Rogera – Don Zolidis

Celkově jsem asi měla úplně mimo očekávání. Celá knížka je koncipovaná, jako příběh o vztahu dvou naprosto odlišných lidí, kteří se v průběhu sedmkrát rozejdou, většinou kvůli příšerným kravinám. Já asi čekala víc hru na city čtenáře, míň monotónních kapitol o tom jak se znova dávají dohromady takovým suchým způsobem, vlastním autorově stylu psaní. Co tomu ubližuje nejvíc jsou skoky v čase. Nevím, proč se autor rozhodl k tomuhle přistoupit, ale celá kniha začíná prostředkem a začátek máte až tak ve dvou třetinách. Člověka to mate, nedokáže ty postavy pořádně pochopit a ve finále se tím znemožňuje nějaký vývoj postav nebo toho vztahu o kterém to celé je. Craig je takový trouba, co moc nenabídne a Amy zrovna tak. Finále by to celé mohlo hrozně zvednout, ale je to podané tak nějak podivně a nedotaženě a prostě… Nezaujalo mě to. Je to hrozně suché a nevýrazné. Ten typ příběhu co úplně neurazí, ale za chvíli nevíte o čem byl.

Ale poslední titul roku 2020? Dámy a pánové – zvedáme laťku.

Brandon Sanderson a jeho Mistborn. První díl.

"Můj drahý příteli, smyslem života je, aby si člověk dokázal zajistit, aby za něj udělali práci druzí."

Po velmi příjemné zkušenosti s knížkou Vzhůru k obloze, jsem chtěla od autora vyzkoušet i jiný titul. Lákadlem bylo i časté tvrzení, že je Mistborn fajn přechod mezi YA a high fantasy, které chci do budoucna dát při čtení víc prostoru. A jestli jsem ho po našem prvním setkání nepovažovala, za jednoho z mých oblíbených autorů tak Mistborn mě přesvědčil.

Sanderson je bůh.

Zavede vás do špinavého zlého světa, kde už téměř vymřela naděje na záchranu před utiskovatelem, který už století vládne celé Finální říši. A nakonec musí všechny zachránit banda kriminálníků. Už ten námět je paráda. A provedení ještě lepší. Začátek je pomalejší. Autor se bezhlavě nevrhá do akce, ale postupně nám představuje svět, postavy a mezilidské poměry ve svém světě. Příběh plyne reálným tempem, hodně se věnuje plánování celé akce a i když ten začátek v důsledku může působit jednotvárně, člověk to zpětně ocení, když se celý příběh konečně rozjede. A když se to rozjede tak to stojí za to. Sanderson mistrně buduje napětí i atmosféru, během posledních stran už člověk neví kde je nahoře a kde je dole. Ví jenom, že před sebou má Finální říši a že ta je skvělá.

Ten příběh je plný intrikaření, zvratů a dokáže čtenáře zničit tak spolehlivě, jako že ráno vyjde slunce.

Je to emoční horská dráha. Je to příběh s fascinujících světem a propracovanými postavami. Je to bomba.

A já to miluju.

Hrozně. Moc.

Takže nakonec? Nakonec ten rok 2020 nebyl taková katastrofa. Potkala jsem svoji životní lásku.