Shrnutí za duben 2020

1. Skleněný trůn od S. J. Maas

Po mnoha a mnoha letech jsem znovu sáhla po prvním dílu té nekonečně dlouhé série o nájemné vražedkyni Celaeně Sardothien, která je přivedena do hradu aby bojovala o místo královy bojovnice a o svobodu, která je to jediné po čem touží. Teda ze začátku.

Četla jsem to. Kdysi. Ale nepamatovala jsem si dost, abych se bez potíží pustila do posledního dílu, tak jsem si to přečetla znova.

V jednom slově? Osudová chyba. Kdysi se mi ten první díl líbil nejvíc, ale teď upřímně doufám, že ostatní jsou lepší nebo alespoň jen tak moc špatné jak si pamatuju a ne horší. Začátek byl super (tím myslím první dvě kapitoly). Celaena se chovala jako nájemný zabiják, kterým má být. Ale tím to končilo. Zbytek knihy se hlavní hrdinka chovala jen jako pubertální poblázněná blbka, která se zasekla mezi princem a kapitánem stráží a celou knihu se nemůže rozhodnout koho z nich má ráda. A tím jsem vlastně pokryla většinu zápletky. Má být nájemný zabiják, ale už jen o tom by mohlo vypovídat sebeovládání, nebo bojové schopnosti, kterých se Celaeně nějak nedostávalo. Nějak to nemělo jiskru. Celá kniha byl příběh pro malé holky, který si hraje na fantasy s drsnou hrdinkou, ale celé je to jen laciná romantika, která si rozhodně nezaslouží ten úspěch, který má. Když jsem to četla poprvé pamatuju si, že jsem byla unešená motivem nájemného zabijáka, vražd na pozadí a představy romantické lásky (v případě téhle knihy – jako snad jediné od autorky – pouze platonické). Teď, když jsem to četla znovu, jsem byla znechucená tím, že hlavní hrdinka má daleko k někomu, kdo by mohl byť jen minimálně připomínat zabijáka. Celá kniha je o puberťačce, která má s Celaenou Sardothien jakožto zabijákem jen málo společného. To mi vadí asi nejvíc. To, že kniha se vlastně vůbec nedrží vlastního tvrzení, že je zabiják a že je nejlepší. Protože ze všeho co se v knize stalo, z ní prostě nedokážu mít pocit, že je neporazitelná a strašlivá. Takhle špatně a amatérsky napsanou zápletku jsem neviděla dlouho a upřímně nerozumím tomu proč se kniha někomu líbí, a proč se kdysi líbila mě.

2. Prokletý rok od K. Liggett

„V tom vězí ta potíž, když pustíte světlo dovnitř - když zase zmizí, zdá se tma temnější než předtím. - Prokletý rok“

 Ani v případě této knihy se u mě nedočkáte nadšeného panáčkování. Ano, má to úspěch. A ano, v případě této knihy chápu proč. Já ale nejsme natolik nadšená, abych to označila za jednu z nejlepších věcí, co se mi letos dostaly pod ruce. Hlavní zápletka je nepochybně zajímavá, ale neshledávám ji nijak originální. Ani svět ani to co se tam dělo mi nepřipadají jako něco nového a elegantního v YA literatuře. Je to hodně feministická kniha, která se zaměřuje na ženskou sílu, ale při tom se tváří hrozně antifeministicky/sexisticky. To vlastně oceňuju. Líbí se mi ten kontrast mezi začátkem, kde je to pro něžnější pohlaví dost nehezké a koncem, který je takový, jaký je. Na konci jsem brečela jako malé dítě a hrozně moc mě to dostalo. Taky jsem celou knihu četla v napjetí a spokojenosti a moc mě to bavilo. Ale. I když jsme po dočtení byla dost nadšená, už to stihlo opadnout a nějak nedokážu říct, že by to pro mě byl nějaký výrazný literární kousek. Čtení mě bavilo a užila jsme si ho, určitě nelituji, že se mi kniha usídlila na polici, ale úplně #topstrop to asi nebylo. Doporučuju to, doporučuju to moc, ale asi to prostě bylo moc vyhajpované na to aby to dostálo mým očekáváním.

3. Divotvůrce od S. De Castella

„Každý si myslí, že je hlavní hrdina svého příběhu. - Divotvůrce“

Asi vám z hlavy neřeknu jak dlouho mi příběh o ne až tak moc nadaném Kellenovi a čarodějích leží doma. Určitě je to za relevantní časovou hranicí. Ale v dubnu jsem se ke knížce konečně dostala a já prostě jen… páni. Jsem hrozně nadšená.

Už od první stránky mě to chytlo. Čekala jsem sice, že to bude celé trochu jiné, ale výsledný obsah je snad ještě lepší než mé očekávání, která jsme si vytvořila. Hrozně jsem si oblíbila všechny postavy. Kočkoveverky jsou naprosto top. Chci jednu domů.

Je to skvělá kniha. Hrozně dobře napsaná, postavy mají nějaký charakter a celá zápletka je hrozně zajímavá. Četla jsem dlouho do noci a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem nebyla ve finále. Nemůžu se dočkat, až se pustím do dalších dílů což bude snad brzy.

Jsem moc spokojená. Viděla bych to na nějakých 9/10*

4. Harry Potter a Ohnivý pohár od J. K. Rowling

Harry je láska na celý život. Rereading téhle série si na rozdíl od trůnu užívám na plné pecky a moc mě to baví. Z těch dílů, které jsem zatím zvládla, se mi tenhle líbil si nejvíc. Konec pořád stejně šokující, postavy pořád stejně skvělé. Ten svět úplně miluju a přestat číst bylo každou stránkou těžší. Miluju to. Co víc dodat?

5. Temné a osamělé prokletí od B. Kammerer

Retelingů na Krásku a zvíře je až nezdravě moc. Ale od tohohle jsem díky recenzím očekávala, že to bude něco extra. Bohužel, nebylo.

Propojení našeho světa a vymyšlené pohádkové země, je hezké ve filmech, ale v téhle knížce mi to nějak… nesedělo. Celkově mi začátek přišel hrozně kostrbatý, takový nepřirozený a umělý. K tomu mi vadí, že jsem byla v půlce knížky, hlavní hrdinka už byla zamilovaná a začínala se tam rozjíždět zápletka, ale byl to teprve druhý den pohádkového dobrodružství. Bylo to fajnově napsané, ale ta skutečnost, že je Harper v Uhlíkově (mimochodem ten překlad je naprosto katastrofální) teprve dva dny mi prostě neseděla k pocitům, které tam autorka popisovala. Byla to blbost, aby se holka z Washingtonu tak rychle smířila se skutečností, že magie existuje a k tomu s tím, že její rodina už může být po smrti a ona si hraje na princeznu.

Nemohla jsem si zvyknout na styl psaní autorky a ten jazyk mi přišel hrozně jednoduchý, jako z knížky pro pětileté děti. Spíš jsem to celé tak nějak protrpěla, než že bych si čtení užívala. Obrat nastal až na konci. Tam se totiž rozjela akce a začalo to být napínavé. Syndrom mučedníka, kterým oplývaly snad všechny postavy mě trochu štval, ale dalo se to zvládnout a těch posledních pár stran jsem téměř nedýchala. Konec to dost vyspravil a mě to děsně chytlo. Na další díl se těším, i když mi přijde trochu na hlavu z toho dělat sérii, když to má veškerý potenciál pro to zůstat samostatně. Jsem zvědavá, jak to dopadne, ale tentokrát už si od toho tolik neslibuju.

6. Stranger Things - Temný experiment od G. Bond

Tuhle knížku jsem měla rozečtenou už pár měsíců. Ale na začátku mě to hrozně prudilo a tak jsme ji odložila a četla jsem něco jiného. A teď jsem se k ní vrátila. Seriál jsem neviděla, ale ano, je v plánu. Každopádně mi bylo řečeno, že ho na to nepotřebuju. A byla to pravda. Nechyběly mi tam žádné souvislosti a pokud by to byla dobrá knížka, pravděpodobně by mě i bavila. Z principu mi přišla hrozně pitomá ta zápletka. Pár lidí jezdí do nějaké laboratoře a za pár drobných do sebe nechá píchat drogy. To je podle mě prostě na hlavu. Ale je to spíše věc názoru. Co na té knížce, ale je špatně? Je to celé hrozně utahané. Z těch 300 stránek, by se dalo 200 s přehledem vyškrtat. Nic se tam nedělo, v podstatě až na finále autorka jenom pořád dokola opakovala to samé. Pak tam byl hrozně akční konec a epický závěr. A to bylo všechno. Žádný kvalitní příběh v tom nevidím, každopádně předpokládám, že pro fanoušky ST, je to to pravé ořechové.

7. Malé sladké lži od C. Frear

Tuhle knížku jsem dostala jako recenzák a vlastně jsem si od ní moc neslibovala. Detektivka, dobrý, ale nebylo to něco na co bych měla chuť, když jsem začínala číst. Jenže téměř okamžitě jsme své pocity přehodnotila. Po trochu rozpačitém začátku, jsme se dost rychle začetla a začalo mě to hrozně bavit. Bavilo mě střídání minulosti i přítomnosti a celý ten případ byl hrozně dobře promyšlený. Netušila jsem co by mohlo být to konečné rozuzlení, ale jsem s tím na 100% spokojená.

Knížku tedy ve výsledku moc doporučuji.

Nejlepší kniha měsíce: Divotvůrce

Nejhorší kniha měsíce: Temný experiment

Celkem přečtených stran: 3152

Jaké bylo vaše dubnové čtení?