Noční labuť - Zuzana Hartmanová

Meč u pasu, ale válečník to není. Krev v žilách, srdce bušící, ale smrtelník to není. Kožený korzet, krajky sametové, ale kurtizána to není, jasný pane.

Je to Nix. Podivný kříženec nekromanta a licha, nezodpovědný spratek a cynická holka, s níž se osud nemazlil. Společnost jí většinu času dělá nabušený minotaur, se kterým byste se nechtěli pustit do křížku. Jenže ve světě dvou magických frakcí je Nix štvancem, který si musí vydobýt místo na slunci a překonat nejen své nepřátele, ale především sama sebe.

ーーーーーーーーーーー

Tohle je skvělá knížka. Před mnoha a mnoha lety jsem si ji koupila kvůli hezké obálce a sympaticky znějící básničce. A pak jsem si ji přečetla.

Musím podotknout, že tehdy to rozhodně nebyla knížka pro mě. Scény, které pro mě tenkrát znamenaly obrovský zážitek dneska ani nepostřehnu. A to co jsem tenkrát shledávala záživné a pohoršující bledne v porovnání s S. J. Maas a After, které se mi od dob prvního čtení téhle knížky dostaly pod ruce. Vlastně jsem ani neplánovala, že bych to četla znovu, ale potom jsem na to párkrát narazila na instagramu a lidi jejichž názory považuju za důvěryhodné, tenhle kousek dost chválili. A tak jsem to kvůli nějakému náhodnému impulsu vytáhla z poličky a začala jsem číst.

Na začátku jsem vlastně nevěděla, co od toho chci. Pamatovala jsem si jen málo až na tu jednu scénu, která mě při prvním čtení dost pohoršila. Takže jsem do toho na začátku šla vlastně jako do prvního čtení. Pod nánosem toho, co jsem za tu dobu stihla přečíst se mi nemůžete divit, že jsem zapomněla co se tam dělo. Teď ale nechápu, jak se mi to mohlo povést. Chci říct – je to nádhera. Nixariem jsem si zamilovala už na první stránce. Líbila se mi její chladná nezúčastněnost smíchaná s trochou sarkasmu a přirozeně působící starostí o další lidi, i když je vlastně mrcha. Bavilo mě, jak postupně odhalovala různé části svého charakteru a jak se v každé povídce měnilo i její chování. A jak to vlastně bylo přirozený způsobem. Na začátku byla zlá a vypočítavá. A na konci byla zoufalá. A já jsem si ani jednou nemohla postěžovat a zastavit se s otázkou „A jak se stalo tohle?“.

Když už jsme u toho konce – nechápu, jak jsem tenkrát mohla knížku vrátit na polici a dál žít. Akutně potřebuju dvojku.

     „Na učedníkově historce o mistrově pádu ze schodů by nebylo nic moc podezřelého, kdyby… Zaprvé: úmrtí svého mistra někomu oznámil a nenechal si jeho tělo hnít pod nosem. Zadruhé: viděla jsem už hodně zranění i mrtvol. Ale doposud jsem nezaznamenala případ, kdy si člověk při pádu ze schodů bezchybným řezem oddělí hlavu od těla.“

Příběhu by prospělo trochu víc prostoru pro ten svět. Dozvěděli jsme se to, co bylo potřeba, ale už ne to co by nás zajímalo pro hromadné pochopení fungování toho všeho. A vlastně někdy chyběly i informace abych se orientovala. Párkrát jsem proto trochu nechápavě seděla a nepomohla ani mapa (která je jinak naprosto top) abych, pochopila kde jsem nebo proč se něco děje.

Co příběh ztrácel na světě, to hrdě doháněl styl psaní a přehledné vyobrazení všech situací. Zmatená jsme nebyla, protože by to bylo špatně napsané, ale protože mi chyběly informace. Strašně příjemně se to četlo. Rychle to plynulo a hrozně mě to bavilo.

Není to nadčasový román, ze kterého si sednete na zadek. To vám tady netvrdím. Ale je to skvělá kniha s obrovským potenciálem, který byl za mě z velké části využitý a nepochybuju, že v dalším díle se využije i ten zbytek.

Hrozně jsem si to čtení užila. A věřím, že si knížka zaslouží více pozornosti, než se jí dostává.

8/10*