Zmije (Ostrovy bouře a utrpení #1) - Bex Hogan

Marianne je dcerou nejobávanějšího piráta a ochránce dvanácti ostrovů, takzvané Zmije. Jenže se moc nepotatita. Její otec je vrah, zloděj a lhář. Služebník krále, který se bouří. Ochránce, který ničí to co má chránit. Není v něm ani malinký kousek dobra. Marianne je naprostý opak svého otce. I přes jeho vliv je hodná. Jediné po čem touží je léčit a aby toho nebylo málo bojí se vody, i přes to, že vyrostla na lodi.

Ve chvíli kdy má projít zasvěcením a stát se plnohodnotným členem posádky se rozhodne. Opustí loď a její volbou se stane život na útěku. Doufá, že nikdy nebude muset tu loď znova spatřit, ale osud má jiné plány…

Tahle knížka byla neuvěřitelné zklamání. Čekala jsem příběh o drsných pirátech. O bojování, o lodích, o moři a o DRSNÝCH PIRÁTECH. Jenže tohle všechny ty věci nevidělo ani z vrtulníku.

Hlavní hrdinka mi neuvěřitelně lezla krkem. To jak pořád jela „já přece nikoho nezabiju, abych nebyla jako můj otec“ mě vytáčelo do bezvědomí. A nejvíc když to bylo u příležitosti, kdy někoho ZABÍJELA!

Taky jsem nebyla schopná rozdýchat to jak pokaždé když se tam objevila nějaké nová informace, ze které jsme my (jako čtenáři) měli být úplně hotoví hlavní hrdinka prohlásila něco jako „vždycky jsem, tušila, že…“. Šmarja to mě tak rozčilovalo! Ještě teď nechápu. Abych vysvětlila svou frustraci – nemůže si pamatovat, že jako tříletému dítěti se jí něco stalo. A tudíž nemůže být informace, která úplně obrací celý její svět a všechno co do té doby znala tak nedůležitá, že na ni hlavní hrdinka řekne „Vždycky jsem to tušila“ a vzápětí hrdinně přijme svůj osud. To je blbost! Sakra vždyť ona se nad tím ani nepodivila. To je jako by ke mně někdo přišel a řekl mi, že jsem z dlouhého rodu vlkodlaků a že jsem adoptovaná. Přiměřená reakce? Minimálně omdlít. A vzápětí utéct před tím psychoušem co se mi to snaží nakecat. Víte co by udělala hlavní hrdinka téhle knížky? Pokrčila rameny, vzala psychouše za ruku a pokusila se proměnit ve vlkodlaka, protože proč nad tím přemýšlet, žejo.

Co nedávám vůbec byla její touha „znát a léčit“. Nemám ráda hodné hrdiny. Tady to byl, ale extrém. Hlavní hrdinka nemůže nikoho zabít, protože by to bylo v rozporu s její životní touhou léčit. To mě štvalo neuvěřitelným způsobem. Ze samého principu celého světa to nedává smysl. A upřímně dost pochybuju, že někdo kdo vyrostl v takovém prostředí jako ona bude takový.

Co do hlavní myšlenky příběhu – bylo to klišé astronomických rozměrů. Něco co jsem četla už tisíckrát a jednou k tomu. Ještě tak divně a zvláštně podané že mě to prostě bavit nemohlo.

Romantická linka byla příšerná. Asi jsem dlouho nečetla horší. Hlavní hrdinka za mě měla být s někým úplně jiným než ve výsledku skončila a celé to bylo takové neúplné a nedodělané. Spíš na sílu než aby to knížku nějak doplňovalo.

Na chvíli teď ale pustím negativa. Vždy se najde něco pozitivního (teda skoro). Tady to byl rozhodně svět. Za mě to byla nádhera. Dvanáct ostrovů, král, Zmije – nebyly tam žádné prázdné místo, všechno šlapalo jako hodinky. Jsem tím světem ohromená. I celou minulostí válek a tak. Naprosto úžasné. Líbilo se mi i to, jak byly všichni zlí a nikomu se nedalo věřit. To ale ve výsledku ještě podtrhovalo mou frustraci hlavní hrdinkou, která pořád zachraňovala kytičky…

A miluju tu obálku, ta je boží. Fakt moc nádherná. Kvůli té mi stojí za to mít tu knížku v knihovně.

Myslím si, že knížka měla potenciál. A velký, jen se autorka rozhodla jít směrem, kterým ten potenciál zadupala do země.

Takže kolem a kolem – bylo to zlé, ta knížka se mi nelíbila a prudila mě. Ale četlo se to celkem rychle a svět mě úplně dostal. Knížku nedoporučuju, ale věřím že si najde své čtenáře.

6/10*