Ohnivé květy - Susan Meissner

Pro všechny sny čekající na vyplnění jako by 

existovalo tisíce slov, ale zmařeným nadějím

zůstával jeden společný nářek.

334 stran. Jedna kniha. Sto let. Dva příběhy.

Píše se rok 1911 a mladá zdravotní sestra Clara odjíždí na Ellisosův ostrov po tom co přežila požár v továrně Triangle Shirtwaist kde pracovala. Na ostrov, ale nejede jen s touhou pomoci ale hlavně s touhou zapomenout na to co jí požár vzal. Po šesti měsících, které na ostrově stráví přicestuje mladý muž, který ji zaujme velmi podobným osobním příběhem jaký má ona sama a nádherným šálem s aksamitníky. Právě díky tomuto šálu bude brzy postavena před těžké dilema, kterému musí čelit.

O sto let později v roce 2011 žije žena jménem Taryn. Má malou dceru, dobrou práci – na první pohled jejímu životu chybí jen muž po jejím boku. Málokdo ale ví, že ten muž tam kdysi byl, ale před deseti lety je nedobrovolně opustil. 11. Září 2001 unikla Taryn jen o vlásek smrti díky šálu s aksamitníky. Její muž, ale to štěstí neměl. Po deseti letech od tragédie se v novinách objevila fotografie, která jí připomíná ten nejhorší den v jejím životě, ale vnese jí do života něco, co považovala za dávno ztracené.

Tyto dvě ženy dělí celé století, ale spojuje je podobný příběh a krásný šál s aksamitníky.

Melodie, které můžeme slyšet nejsou tak 

sladké jako melodie o kterých můžeme snít.

Bylo to asi to nejlepší, co jsem za tenhle měsíc četla. Neměla jsem moc očekávání, zaujala mě anotace a nabíldli mi ji z Mega knih tak jsem si řekla, že to zní fakt coolově tak proč ne. Když mi přišla domů, jako první jsem byla úplně unešená z toho, jak to vypadá. Ta knížka má hřbet, který je snad nejhezčí v mojí knihovně, naprosto nádhernou obálku a tím to zdaleka nekončí – uvnitř jsou totiž krásné obrázky doplňující začátky kapitol a celkově to udělá úžasný estetický dojmem.  

Ale ta pravá nádhera přišla, až ve chvíli kdy jsem knihu začala číst. Jedním slovem: dechberoucí. Příběh mě už od začátku pohltil. Hezky to plynula, četlo se to příjemně – nebyla to ta kniha, co mám hned přečtenou protože je to napínavé od začátku do konce, ale byla to ta kniha co se netáhla, neustále mě bavila a když byla někdy pomalejší nikdy to nebylo utahané. Chtěla jsem s příběhem zůstat co nejdéle, protože co vám budu povídat – nechtěla jsem to dočíst. Bylo to zkrátka a dobře naprosto úžasné.

Jako první musím vypíchnout, že se mi tam strašně líbilo jak se tam protínaly ty věci co se opravdu staly. Ať už šlo o požár v továrně Triangle Shirtwaist, nebo o jedenácté září, při čtení jsem měla tendence si o těch událostech hledat víc. A ta knížka mě díky tomu fascinovala o dost víc než by to zvládla bez toho (už to bude dobrých pět dní od dočtení a já pořád googlím obrázky Elliosova ostrova). S těmi všemi fakty se zase rozvinula moje touha vidět jednou New York na vlastní oči, protože ty místa vidět chci.

Ale to jsem odbočila – zpět k mému nadšení.

Ten příběh má dost depresivní myšlenku, v podstatě celou dobu se tam řeší, jak se hlavní hrdinky vyrovnávají se smrtí blízké osoby, ale na mě to tak nepůsobilo. Bylo to… nevím, jak to mám vyjádřit. Až když jsem o knize mluvila před kamarády (mimochodem jsem o ní pověděla každému kdo byl – a i tomu kdo nebyl – ochotný poslouchat) tak mi došlo jak moc depresivní myšlenku to má. Ale skrz čtení mě to ani jednou nenapadlo. Já byla tím příběhem zkrátka tak moc pohlcená, že všechny souvislosti jsem viděla až později. Skrz to čtení mě nejvíc dostával náhled do minulosti hrdinek – do chvil, kdy se jim život zhroutil jako domeček z karet – kdy jsem četla o té situaci i o tom jak se cítily. Když jsem se propracovávala těmito scénami úplně mi běhal mráz po zádech a zároveň jsem nemohla odtrhnout pohled.  V příběhu Taryn se asi na stránce 200 objevila nová informace která uzavírala kapitolu a já jsem z toho byla mimo. Jako vážně, nemohla jsem se soustředit, dokud jsem ve čtení nepokračovala a stejně jsem nad tím potom další dvě hodiny přemýšlela. Strašně moc jsem to prožívala a strašně moc jsem se do toho vžila. Pořád mi to vrtalo hlavou a pořád jsem před sebou viděla scénáře z toho, jak to bude pokračovat.

Přiznám se, že mě víc bavil příběh Taryn než Clary a to i přes to že Clara byla hlavní tahoun knihy a Taryn tam byla jen jako taková „doplňující linka“ – což byl taky důvod proč tu linku autorka rozvíjela méně. Ale tak v půlce mě už začínal víc zajímat rok 2011 a začalo mě mrzet, že autorka tomu nedala víc prostoru. Za mě tam byla totiž zápletka, která vezme za srdce mnohem víc. Když se to pak všechno na konci rozuzlilo, neměla jsem daleko k slzám. Bylo to strašně moc dojemné. Naopak konec linky Clary mě příliš nepotěšil, ale dost mě překvapil. Nemůžu říct, že to byla špatná možnost - jen se mi víc líbila ta moje. Ale Clara mě taky moc bavila, jen jsem někdy doufala, že další kapitola už bude o Taryn, a ona nebyla.

Strašně se mi líbilo, jak se tam objevoval ten šál. A jak oba ty příběhy strašně krásně spojil. Hlavně poslední kapitola mi vykouzlila úsměv.

Ten příběh je nádherný. Pohltilo mě to, netáhlo se to a úplně jsem tomu propadla. Doporučuju. Každému. Úplně každému.

Je to fakt nádherná věc a zaslouží si pozornost. Už jen proto, abychom se v češtině dočkali dalších knih od autorky (takže si to povinně přečtěte, kvůli mně. Prosííííííííííííííím!)

Za mě je to žhavý kandidát na jednu z těch fakt TOP knih za rok 2020.

9/10*

Za zaslání knihy děkuji Mega knihám. Poku máte zájem knihu u nich na e-shopu 

naleznete zde. Já osobně Mega knihy vřele doporučuji. Za mě mají ty nejlepší ceny a plno knih nejen v češtině. Nakupuji u nich už několik let a zatím nenastal jediný problém.