Kdybychom se neviděli - Cynthia Handová

Smrt je všude kolem nás.

Jen si jí nevšímáme.

Dokud nemusíme.

Alex měla fajn život. Měla přítele, měla více méně fungující rodinu, měla kamarády a – co bylo nejdůležitější – měla živého bratra. Jenže když její bratr Tyler spáchal sebevraždu všechno se změnilo. Z Lex je najednou TA holka co se jí zabil brácha. Její vztah se rozpadl, její přátelé se odcizili, její máma se zhroutila. Alex se snaží dát si život do kupy a při tom se pokouší zapomenout na to co se stalo té noci kdy Tyler zemřel. Její bratr je pryč. A ona zjišťuje, že duchové nemusí být skuteční, aby vám nedovolili jít dál.

Nikdy nevíte, kdy to může být naposledy

Tohle – bylo – úžasnéééééééééééééé! Tuhle knihu jsem měla doma už dlouho. Když jsem ji poprvé uviděla tak mě napadlo: To musím mít. Nevím proč. Jen jsem věděla, že si tu knížku chci koupit a přečíst – vzhledem k tématu mě to překvapuje ještě víc. Tak jsem si ji koupila a ona mi několik měsíců jen ležela na poličce. Potom co jsem si ji konečně přečetla, jsem přesvědčená, že jsem si s tímhle příběhem souzená. Ne, že bych byla schopná téma pochopit – ale je to první knížka v mojem životě, která mě opravdu zasáhla. Jako fakt moc zasáhla. Ne, jen tak že jsem jí půlku probrečela (i když jsem probrečela) ale taky tak, že mě donutila přemýšlet. Asi dvacet stránek před koncem na mě autorka vybalila jednu informaci, ze které prostě nemůžu ještě teď. Strašně dlouho po dočtení jsem pak seděla a nevěděla co říct… Samotné mi to zní divně, ale musela jsem se s tím nějak popasovat. Ta informace mě dost zasáhla a prostě… Páni. Ještě teď to nedávám.

Četla jsem knihy, které mě donutily smát se. Knihy ze které mě rozsekali na emocionální trosku, která nemohla přestat brečet. Které mě bavily a ze kterých jsem žila ještě týdny po dočtení. Ale tohle je poprvé co mě kniha donutila PŘEMÝŠLET i nad věcmi mimo příběh. Buď ze mě začíná být citlivka nebo je tohle sakra moc velké umělecké dílo. Věřím, že b) je správně.

Teď se, ale přesuneme na začátek a začnu znovu trochu objektivněji.

Kniha byla skvělá. Od začátku do konce mě to hodně bavilo. I když se tam více méně nic nedělo tak to byla po dlouhé době knížka, na kterou jsem se celý den těšila a nebýt školy tak ji přečtu na jeden zátah. Je to strašně hezky napsané – možná se tam trochu moc často objevovala fráze „Ok“ což mi vadilo – ale jinak to bylo super. Sedělo mi, jak se vyjadřovala a jak fungovala hlavní hrdinka. Dokázala jsem si představit být ona a vžít se do ní čímž jsem si příběh ještě víc užila.

Autorka si se čtenářem hraje. Přeskakuje mezi vzpomínkami na živého Tylera k době, kdy už není živý. Některé části byly trochu děsivé. Až mě z nich ozýbalo v zádech. Fascinovalo mě to. To jak mě pár přeludů hlavní hrdinky dokázalo dovést do stavu až panické hrůzy otočit se zády k místnosti i když vlastně o nic nešlo. Smála jsem se. Rozplývala jsem se jak je něco roztomilé. Emoce se ve mně střídaly každou stránkou. To si naposledy pamatuju u Projektu Kronos. Za tohle je jeden obrovský palec nahoru. Působilo to na mě reálně a fajn. Byly v tom ty emoce, které by měl čtenář prožívat.

Už na obálce na nás vyřvává informace, že je to kniha, kterou inspirovala skutečná událost. „Napsaný na základě niterných a osobních zkušeností“ – tak hlásá obálka. Na konci knihu pak zakončuje autorka Doslovem. Kde – a teď cituji – stojí: „Můj bratr spáchal sebevraždu v roce 1999. Bylo mu sedmnáct a byl ve třetím ročníku na střední škole. Mně bylo dvacet a byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole. Nemine den, kdy by mi nechyběl. Taková jsou fakta. Po tomto úvodu bych chtěla vysvětlit, že tento román je fikce. Fakta mého života nejsou shodná s událostmi, které se odehrávají na těchto stránkách. Ty není můj bratr a já nejsem Lex“. I když se v jejím případě věci odehrály jinak, myslím, že právě díky vlastním zkušenostem z toho autorka udělala takovou bombu. Dokázala do příběhu přenést hloubku - pocity, které většinou v knížkách moc nevídám. Oceňuju to – vážně moc. Mám ráda drama. Mám ráda, když je knížka smutná a nekončí „šťastně až na věky“ – myslím si, že je v tom víc pocitů. Čtenář si úplně jinak pamatuje knihu, která ho na konci úplně rozsekala a zničila smrtí jedné z postav nebo čímkoliv jiným co bylo smutné než knihu ve které byl velký happy end. Tohle mi nikdy nikdo nerozmluví – a že už mi to hodně lidí zkoušelo – ale v hlavě vám to zůstane. Vážou se k tomu výrazné pocity – zklamání, hněv, smutek. Já si většinou konce ani nepamatuju, pokud to není nic moc otevřeného. Zůstane mi v hlavě příběh, ale ne konec. Protože to ve výsledku končí všechno stejně. Ale když ve vás ten konec zanechá výraznou emoci vždycky si na to pak vzpomenete při zmínce o knize a vytvoříte si k ní úplně jiný vztah. Věřím, že to tak je a proto ráda čtu smutné knížky. A tahle nebyla výjimkou.

Některé věci byly nedotažené. Vlastně jsem do teď nepochopila PROČ se Ty zabil. Byly tam věci, které toho kluka musely poznamenat, ale nic mi nepřijde jako racionální důvod pro sebevraždu. Ale jinak to bylo skvělý. Nevěděla jsem co od příběhu čekat a do poslední vteřiny jsem seděla napnutě. Bavilo mě to, pohltilo mě to a úplně mě to roztrhalo.

Je to úžasná knížka. Jedno z největších překvapení v roce a já jsem si ji fakt moc zamilovala. Věřím, že je to příběh, který byste neměli za žádnou cenu minout. Je dost depresivní, ale tak strašně dobře podaný že se mu rozhodně nedostává ta pozornost, kterou by si zasloužil.

10/10* - a to v mém případě fakt něco znamená.