Klasikové? Proč vnímám jejich knížky jinak? - Pýcha a předsudek

Už je to fakt dlouho co se chystám tohle napsat. Předem vás varuju – tohle není klasická recenze a spíš než Pýše a předsudku se budu věnovat klasikům jako takovým. Mám totiž takový jeden názor, o který se s vámi chci podělit a vysvětlit vám ho.

"Klasické jsou knihy, které chce mít každý přečtené, ale nikdo nechce číst" - Mart Twain

Klasikové. Někdo je označuje spíše jako povinnou četbu a většina knihomolů, kteří čtou YA by se jich nedotkla ani lopatou – nedej bože je muset číst. Já se k těmto lidem neřadím – naopak mě klasické knížky lákají a i když jich není moc, co jsem přečetla můžu říct že zatím mě bavily. Ať už je to Charles Dickens se svojí Vánoční koledou nebo Jane Austenová s Pýchou a předsudkem beru to jako věc, kterou by měl znát každý člověk, co miluje knihy. A i když by se mi knížka, kterou řadím mezi klasickou tvorbu nelíbila nedokázala bych na ni napsat recenzi na jejímž koni by nebylo 10/10*. Ne snad proto, že bych tu recenzi psala neupřímně, ale kvůli svému vlastnímu přesvědčení že si to ta knížka zaslouží.

Ti lidi pod jejichž rukama vznikly knížky, které dneska považujeme za klasiky už dávno nežijí. Dickins? Narodil se v roce 1812 a zemřel 1870. Austenová? 1775 – 1817.  Bronteová?  1818 -1848. Všichni tihle lidé a ještě spousta dalších mají jedno společné. Psali knížky před více jak sto lety. A dneska ty knížky vycházejí pořád znova v nových vydáních. Natáčí se podle nich filmy. Zdůrazňuju, že je to víc jak STO let po jejich smrti a stejně dneska většina z nás ví, že kdysi žily. Nevím jak podle vás, ale podle mě si tihle lidé zaslouží uznání. Zaslouží si pomníky a aby se na ně pamatovalo ještě další stovky let. Protože to byl někdo. Zapsali se do háje do historie literatury.
 Ano, i dneska se rodí autoři, kteří píšou bestsellery a třeba se jejich knížky budou číst i za sto let. Ale taky se na ně může za deset let zapomenout, protože napsali něco, co bylo v té době po chuti čtenářům. Našli si cílovou skupinu a dokázali pro ni napsat dobrou knihu. Ale za deset let už nic takového nebude nikoho zajímat. Tihle lidi napsali knížky, které mají takovou úroveň, že se čtou do teď. To je věc, která mluví za mě. I když mi daná klasika nebude úplně po chuti tak to nic nezmění na tom, že už přes sto let ty knížky lidi čtou. A to že jestli já dám 1/10* nebo 10/10* nic nevyjádří o kvalitě té knížky. O tom mluví to kolika rukama už ta knížka prošla. O tom mluví ta knížka, její historie.  A proto si myslím, že si nezaslouží jiné hodnocení než 10/10* 

A proto i když tady rozeberu můj názor na nějakou klasiku tak mi prostě nepřijde správné hodnotit ji jako každou jinou. Protože není jako každá jiná.

Teď bych ještě trochu zabrousila k tomu, co jsem chtěla řešit hlavně – ke knize Pýcha a předsudek. Tahle knížka mě podnítila tohle napsat, i když jsem danou myšlenku měla v hlavě už dýl.

Ta knížka mi vyrazila dech. Je to něco úžasného a skvělého. Něco hodně úžasného. S dobou se nedokážu úplně sžít a některé věci na mě působily trochu… zvláštně. Nejedná se o romantický příběh plný vášně a polibků, ale spíš to strašně hezky vykresluje ten pomalu se měnící vztah pana Darcyho a Elizabeth. Předpokládám, že někde tady se začaly rodit ty příběhy, kdy se nenávist pomalu změní v lásku. Není to sladký příběh, ale rozhodně je roztomilý a dokáže upoutat čtenářovu pozornost jako žádný jiný. Taky se díky knížce můžete podívat, jak to fungovalo v Anglii v tom 19. Století. Je to opravdu nádherná kniha, kterou si nemůžete nechat ujít.