Wildcard: Divoká karta - Marie Lu

Přichází čas odvety...

Emika Chenová z warcrossového šampionátu jen sotva vyvázla životem. Teď, když už ví, co se doopravdy skrývá za Hideovým novým algoritmem NeuroLinku, už nemůže věřit tomu jedinému člověku, ke kterému vždycky vzhlížela. K tomu, kdo měl být na její straně.
Aby Hideovy plány zastavila, spojí se s Fénixovými jezdci… a brzy zjistí, že v neony osvětlených ulicích Tokia se skrývá nová hrozba. Někdo na Emičinu hlavu vypsal odměnu, a tak je její jedinou šancí na přežití spolupráce se Zerem a jeho nemilosrdnou skupinou Černoplášťů. Brzy však vyjde najevo, že ani Zero není takový, jakým se zdá, a jeho ochrana má svou cenu. Emika musí čelit zradě i hrozbě budoucnosti bez svobodné vůle. Jak daleko zajde, aby zničila muže, kterého miluje?

Sázky jsou uzavřeny. Teď se hraje o přežití

Už jméno Marie Lu na obálce se zaručuje kvalitou – a že tam ta kvalita fakt je. Už je to moc dlouho co jsem dočetla první díl, abych vám mohla říct který je lepší, ale tohle byla rozhodně dobrá knížka.

Autorce se musí nechat, že píše zatraceně čtivě. Jakože fakt hodně čtivě. Od knížky jsem se nemohla odtrhnout. Už od samého začátku byla knížka plná napětí a akce, které mě nenechaly trávit čas jinak než čtením. Navíc musím ocenit to jak dobře mě autorka na začátku uvedla do děje, takže i přes to, že je to téměř devět měsíců co jsem četla první díl jsem neměla sebemenší problém se zorientovat.

Co se té orientace týče tak v ději dobré – ale ne v postavách. Pamatuju si, že i v prvním díle jsem měla strašný problém uvědomit si kdo je kdo – mimo úplně nejhlavnější hrdiny, jsem vůbec netušila kdo je kdo jak u Fénixových jezdců tak jinde.  To mi strašně vadilo. Vždycky když jsem nevěděla o kom je řeč tak jsem z toho rostla. Vzhledem k tomu, že se jedná o druhý díl a v knize figuruje hodně postav ocenila bych nějaký přehled – ať už na začátku nebo na konci. Aspoň rozdělení postav v týmech. Stačilo by napsat ten – kapitán, ta – tamto, tamten – tamto a byla bych spokojená jak želva, ale nebylo to tam a strašně mi to chybělo. To je nejzásadnější problém knížky.

Hlavní hrdinka mi nebyla vyloženě nepříjemná, ale taky bych ocenila někoho jiného. Někoho míň „všichni si ze mě sedněte na zadek, já zachraňuju svět a zvládnu to sama“ protože mě to do háje strašně rozčilovalo. Každý kdo jí chtěl pomoct tím strašlivě riskoval a bylo stoprocentní, že umře takže bylo jasné, že nesmí své plány nikomu prozradit a všechno dělat sama. Proč Emiko? Proč? To je prostě můj věčný problém. A ono to není jen tady. Ono je to ve všech knížkách od autorky a ještě miliónu dalších. Nevím, kde berou autoři přesvědčení, že hrdinové tohohle typu jsou atraktivní.

Ještě se vrátím k tomu, co se mi líbilo. První z nich je Tokio. Do toho města se chci rozhodně podívat a to že se tam kniha odehrávala se mi strašně líbilo. Nešlo určitě o to, že by tam autorka hezky popisovala město, ale ten prostý fakt mi dělal dobře. Druhá věc je obálka. Protože do háje tohle je sen. Ten kdo dělal ty obálky byl génius. Jsou nádherné a super sedí k příběhu.

Jedná se o skvělou, čtivou a zajímavou knihu. Přesto má své mouchy, které mě štvou. Trochu.

7,5/10*