Panenka z kostí - Holly Black

„Nelíbí se mi, že tomu všichni říkají dospívání, a přitom to vypadá jako umírání." -Poppy 

Zach, Popy a Alice jsou kamarádi už od raného dětství. Vždy spolu hráli svoji vlastní hru, ke které potřebovali jen pár hraček a spoustu fantazie. Součástí téhle hry se časem stala i panenka z kostěného porcelánu zavřená ve vitríně u Popy doma. Jenže už jim je 12 a tak se Zachůt táta rozhodne, že je čas přestat si hrát a dospět. A tak vyhodí jeho hračky, které Zach potřebuje ke hře. Zach proto přestane s holkama hrát načež se spustí řetězec událostí, které dovedou naše hrdiny daleko od domova. Vyráží na výpravu, při které jsou nuceni ukrást loď, přespat v parku a vloupat se do knihovny oknem. Je to zběsilá jízda plná dobrodružství.

 Tahle knížka nevyvrací mé tvrzení, že Holly je nadpozemská autorka. Není to špatně napsaná kniha. Je ale určena mnohem mladším čtenářům a příliš mi nesedla. Počítala jsem s tím, že se jedná o knihu pro mladší čtenáře, ale zaujal mne námět, jméno autora i obálka a tak jsem si řekla, proč ne, že jo a půjčila si ji v knihovně.

Teď už chápu proč ne. Protože když je kniha v knihovně zařazená v oddělení pro děti místo v dospělácké kam většinou mířím má to asi nějaký důvod. Tohle byla opravdu pohádka pro děti od tří let max.

Nějaké pozitiva tam jsou tak začnu s nimi jako s takovou předehrou před tím průserem co bude následovat.

Hezky se to četlo. Napsala to HB (Holly Blacková) a tak tam přece jen byl její rukopis. Opravdu mi to rychle uběhlo a měla jsem to rychle přečtené (že by to bylo tím, že to má jen 214 stránek?). V knížce jsou taky nádherné ilustrace. Já mám moc ráda obrázky v knihách, ale musí být pěkné a to podle mě a to se ne vždy povede. Nebylo naplácáno moc barev, pěkné a jednoduché – ty obrázky se mi vážně moc líbily.

No, ale bohužel tímto končím.

Vadilo mi strašně moc věcí. Je to strašně moc prvoplánové. Žádné zvraty, zajímavé události, převratné informace – prostě jen banda děcek vyrazila na výlet. Chybělo mi v tom napětí, nápad, nějaká myšlenka! Víc než cokoliv mi to připomínalo knihu, kterou z celého srdce opovrhuji – Deník malého poseroutky. Tím jak to bylo prvoplánové, ten příběh je o něčem úplně jiném – doufám, že chápete.

Postavy byly taky utrpení – byly to děti, mysleli jako děti a tak dále. Netipla bych je na dvanáct, ale tak na pět.

Nelogické rozhodnutí, podivné až nadpozemské jevy a konec bez nějakého rozřešení co to vlastně bylo. Magie? Představivost?

Abych to zkrátila – opravdu jsem s touhle knihou šáhla vedle. Měla jsem si ji přečíst před pár lety, protože teď už jsem z takových příběhů vyrostla a to mě mrzí.

3/10*